Protože již potřetí v řadě zvítězila LFNikita, rozhodli jsme ponechat další vývoj seriálu zcela v její režii. Všem, které se podílely na psaní seriálu, děkujeme a zvláštní dík patří Medunce2001, které posíláme dáreček. Více se dočtete v tomto článku.

Záhada neplatného inzerátu

 

Ten den už nestál za nic. Ještě dlouho do noci jsem přemýšlela o Viktorovi a tomu, co mi řekl. Když se mi konečně podařilo usnout, honila jsem se po domě s tou smutnoo a bledou mladou paní. Utíkala přede mnou a její dlouhé černé vlasy za ní vlály jak smuteční závoj a mně se při pohledu na ně chtělo brečet. Smutná neznámá pokaždé vběhla do nějakých dveří, ale když jsem chtěla za ní, dveře byly zamčené. Pak se z ničeho nic znovu objevila na chodbě a celý proces se opakoval. Ona utíkala, já za ní, a pak už následovaly jen zamčené dveře, do kterých jsem se nemohla dostat. Hrozný sen! Když jsem se probudila, začínalo svítat a vypadalo to na hezký den, ale já se cítila pod psa. Ten neskutečný smutek, který mě trápil ve snu, ve mně zůstal i po probuzení, a já nevěděla proč. Obvykle na sny nevěřím, zřídkakdy si je totiž pamatuju, ale nad tímhle jsem přemýšlela ještě v kuchyni nad horkým kakaem.

 

Zadoufala jsem, že dnešní den už bude úplně normální, a uvědomila jsem si, že dnes jedu k našim do Kolína. Zaplavil mě pocit úlevy. Čeká mě skvělý den! Dobrý oběd od mamky - včera naznačila něco o svíčkové, mňam! – klid a pohoda na kvetoucí zahrádce a večer pivo u stánku s taťkou. Ale hlavně Nick, to moje psí zlatíčko, ta malá, chlupatá koule, zvaná kulový blesk, pusinka a prdelka. Asi jsem trochu infantilní, ale když vidím Nickovy krásné oči, mám skoro chuť i šišlat. Nakonec se ale vždycky ovládnu a aspoň ho pomuchlám, co se do něj vejde. Vzpomínky na Nicka a chvíle s ním strávené, mi jako zázrakem vyloudily úsměv na tváři a mně bylo náhle mnohem líp. Ten pes byl prvotřídní psychoterapeut, a to i takhle na dálku. Podívala jsem se z okna, sluníčko právě vyšlo a den se hned zdál být veselejší. Podívala jsem se na hodinky – bylo chvilku před sedmou a kamarád Mirek mě měl vyzvednout až v devět; mám tedy dost času na pořádně horkou vanu.

 

Do koupelny jsem vešla obezřetně, skoro jako bych čekala, že v ní někoho najdu. Teda někoho - ta paní, ta zvláštní holka mi pořád nešla z hlavy. Jen se mi zdála, nebo je skutečná?

 

V koupelně samozřejmě nikdo nebyl, přesto jsem ještě zkoukla světlík a zaposlouchala se… ale všude bylo ticho. Dnes už mi ale nepřipadalo tak divné. Když jsem se pak ponořila do horkých bublinek, smyla se ze mě i ta poslední chmurná skvrna.

 

Úderem deváté mi začal zvonit mobil. Volal Mirek a já se lekla, že se zase něco začíná kazit.

„Ano, Míro, copak se děje?“ ptala jsem se s obavou v hlase a fantazie mi opět začala pracovat na plné obrátky – nemůže, píchnul, přijede později…

 

„Nazdááár, Viky! Nic se neděje, coby se dělo!?! Stojím před barákem a čekám. Jen jsem nemohl najít tvoji jmenovku na zvonku, tak radši volám, víš. Vyrazíme?“

 

„Joo, hned jsem tam!“ odkývla jsem mu skoro zvesela a pomyslela si, že jsem trdlo, když mi to nedošlo. Jmenovky jsem teda fakt připravené neměla, vždyť jsem včera ráno ještě nemohla tušit, že už večer budu spát ve svém (teda skoro), novém bytě. Naštěstí v mé maxikabelce nikdy nechybí hygienické potřeby a čisté spodní prádlo, takže jsem se ani včera nemusela vracet do hotelu pro kufr s věcmi. Nijak se mi nic nechtělo a pak – dneska to přece s Mírou vezmem všechno jedním vrzem.

 

Kamarád Míra, to je taky kapitola sama pro sebe! Známe se vlastně odmalička a dalo by se říct, že mě (pro)následuje celý můj život. Bydlíme v jedné ulici a jako malí jsme si hráli na policajty a lupiče. S Mirkem jsem vylezla na svůj první strom a ukradla v samče první (a poslední) žvejkačku. Když jsme se dostali po puberty, nastal problém – Míra se do mě zamiloval, a já do něj ne. On je z té kategorie „hodnej a blbej“. Pěknej kluk, zábavnej a v hlavě to má srovnaný… spousta holek si na něj brousila drápky, ale jen do té doby, než se jim ho podařilo ulovit. Jakmile se totiž Míra zamiluje, je z něj tak trochu ufňukaná troska, zcela závislá na objektu své milostné touhy. Je to strašná škoda, ale je to tak. Naštěstí pro nás dva a naše přátelství to dopadlo dobře. Všechno jsme si vyříkali, a tak jsme společně mohli v klidu a míru vystudovat hotelovku, a teď jsme dokonce i kolegové v jednom hotelu – Míra jako číšník a já hájím vlajkovou loď na recepci. Teď máme oba tři dny volna, a tak jsme se rozhodli dva z nich strávit doma v Kolíně.

 

Velký Mírovo plus bylo v této chvíli taky jeho auto, sice stará Fordka, ale jezdící. Naskočila jsem do ní ladným pohybem filmové hvězdy a Míra to jako správný parťák náležitě ocenil smíchem. Jo, mít dobrého kamaráda je nad zlato.

 

Vyrazili jsme a brzy jsme nechali Ženovský Hradec daleko za sebou. Z rádiového chrastítka se linuly tóny zaručeně největších hitů, Míra si k tomu trochu falešně pohvizdoval a já se cítila fajn. Už za chvíli uvidím Nicka, taky naše, samozřejmě. 

 

Rozhlasová stanice přepnula na reklamu, ve které vtíravě propagovali jednu realitní kancelář. Míru to zřejmě inspirovalo, protože se ke mně najednou obrátil.

 

„Stejně nechápu, Viky, jak se ti podařilo ten byt získat. Víš, že o tom domě na předměstí se už vyprávějí legendy?“

Můj udivený obličej byl zřejmě tím, co chtěl vidět, a tak uspokojeně pokračoval, aniž by vyčkal na mou odpověď.

„Říká se, že ten inzerát vychází v ženovsko-hradeckých listech už půl roku, ale kdokoli na něj kdy zavolal, vždycky jim řekli, že inzerát je už neplatný a byt obsazený."

„Možná šlo o jiný byt, Míro,“ navrhla jsem přijatelné vysvětlení, ale trochu mě to zneklidnilo.

„Možný to je,“ odsouhlasil mi Míra a trochu ztišil rádio. „Tys tam volala minulý týden, že jo? Povídala mi Veronika z kuchyně, víš, taková ta prdela… ta s tím českým zadečkem, že na ten samý inzerát volala před dvěma týdny. Moc o ten byt stála, v tom inzerátu totiž bylo uvedeno i číslo bytu – 7 – a ona prý má sedmičku jako své šťastné číslo. Ale měla smůlu, holka. Ta ženská jí řekla to samé, co ostatním – že inzerát je už neplatný a byt obsazený. Veronika se s ní prý dost pohádala, proč že jim pořád vycházejí neplatné inzeráty!“

 

Míra se uchechtl při představě, jak Veronika prská do telefonu, a já se mu ani nedivila. Verča byla tak trochu selka – tělem i chováním. Ale mně ani z téhle představy moc do smíchu nebylo a noční chmury se vrátily. Míra dal volume opět doprava a všiml si, že jsem zvadla.

 

„Co je, Viky?“ zeptal se mě.

 

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se ven staženým okýnkem.

„Hele, a jaký číslo bytu máš vlastně ty?“

 

Proč to jen musel vyslovit?!? Hezký den byl v čudu.

 

Rádio opět řvalo zase jeden optimisticky letní song s chytlavým refrénem a já se slyšela, jak Mírovi odpovídám na jeho otázku : „Mám byt číslo sedm…“