Nevěděla jsem, skutečně jsem nevěděla. Ale ta vůně, paprsky slunce a mámina postava, ohánějící se kolem sporáku v kuchyni, mě dostávaly. Ale ten sen… byl tak živý…Otřásla jsem se, jako bych tím chtěla ze sebe dostat všechny nepříjemné vzpomínky. takže doopravdy jenom zlý sen? Brácha je doma, Mirek je nejspíš taky v pořádku. Podívala jsem se z okna. Nick poskakoval po zahradě a chňapal jakési létající havěti, která už pilně pracovala na shánění své obživy.

Zalévalo mě příjemné teplo, bylo to opravdu velmi příjemné, až se mi z toho chtělo znovu spát. Zavíraly se mi oči, ale snažila jsem se udržet víčka, abych se znovu nepropadla do říše podivných snů. Všechno bylo normální, všichni byli v pořádku a já jsem byla v bezpečí…

Spánek mě přemohl, aspoň si to mé podvědomí myslelo, když jsem se znovu ocitla v domě na předměstí. Můj sen se ale tentokrát vyvíjel jinak: Nebyla jsem na zahradě, ani jsem neležela na chodbě přede dveřmi svého bytu, byla jsem natažená na gauči ve svém obýváku. Ba co víc, dýchalo se mi dobře a bylo mi příjemně. U mé postele seděla správcová Jarmila, měla zavřené oči a držela mě za ruku. Opatrně a pomalu jsem pootočila hlavu směrem, odkud se ozývaly tlumené hlasy. Byl tam můj brácha Petr, viděla jsem také Aloise Rychetníka, Barboru Fixovou a na ostatní jsem ze své pozice nedohlédla. Podle mého odhadu tam ale seděli ještě tři lidé. To bylo ale také dobré znamení – můj sen se začínal přeměňovat v mnohem snesitelnější záležitost, když jsem tu viděla tolik lidí, o které jsem se bála…

Tu správcová otevřela oči a všimla si, že i já jsem vzhůru. Zavolala na ostatní a ti se ke mně rychle seběhli. Spletla jsem se, navíc tam byli jenom dva – moje smutná, černovlasá a pro mě stále bezejmenná sousedka a babička Vavřínková. Viděla jsem je tu moc ráda, ale vůbec se mi nelíbily jejich ustarané výrazy. Nevěděla jsem, na co se jich ptát, koneckonců už jsem věděla, že je to jen sen…a tak jsem čekala, kdo z nich promluví jako první…

Byl to brácha, ale nemluvil na mě. “Myslíš, že už je dobrá?” obrátil se na Jarmilu, a teprve teď jsem si všimla, jak velké má správcová kruhy pod očima. Jako by měsíc nespala. Pak mě napadlo, že podobný obličej měl i jeden známý mojí mamky, léčitel, který ze sebe při uzdravování nemocných vydával veškerou svoji energii a vypadal přesně tak, jako teď naše správcová.

Chvíli jí trvalo, než bráchovi odpověděla, jako by jí nezbývalo dost síly ani na mluvení.

“Bude v pořádku, naštěstí jsme ji našli včas. Nezasáhlo jí to tolik, aby jí to ublížilo, ale nejsem si jistá, co přesně všechno viděla.”

Brácha i ostatní přijali tuto zprávu s mírným vzrušením a polohlasem se začali mezi sebou dohadovat. Bavili se tady před mnou o mně, ačkoliv viděli, že už dávno nespím… nebo spím? Přemáhal mě pocit marnosti a pasivity. Proč být aktivní, když je to jen sen? Tím se pro mě také řada věcí vysvětlovala. Sny jsou obvykle zhmotněné představy naší fantazie a našeho podvědomí. Kladou otázky a málokdy na ně odpovídají… proto mi nikdo nic nechtěl říkat, byl to jen sen, moje fantazie, která – nevím proč – zase pokračuje…

Předchozí díly najdete ZDE 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY