První, co jsem ucítila poté, kdy jsem se probrala, byl neskutečný vztek. Vztek na všechny, kteří mi tvrdili, že v tomhle domě jsem v bezpečí. A zatím mě někdo vzal po hlavě “tupým předmětem”, jak se s oblibou v detektivkách říká vražedným nástrojům. Jsem tedy… mrtvá? Rychle jsem si sáhla dozadu na hlavu a krom velké boule jsem tam nahmatala velký strup od zaschlé krve. Tak jsem, nebo nejsem mrtvá? Proč mě takové věci vůbec napadají? Možná proto, že místo, kde právě polo-ležím, polo-sedím, sice na první pohled vypadá jako chodba našeho domu na předměstí, ale tak nějak jinak. Chodbou se line slabá zář bílého světla a na zemi je něco jako – mlha? Otřela se mi o kotníky a stoupala mi až k hlavě. Donutilo mě to vyskočit ze země, ačkoliv k mému stavu by se spíš hodilo říct vyhrabat se. Otřásla jsem se odporem, ale také chladem a tu jsem si všimla, že mám na sobě bílé, ramínkové šaty. Přesně takové, jako měla na sobě moje sousedka z domu na předměstí. Ta průsvitná, černovlasá, plačící kráska z mých snů.

Snad jako z příkazu nějaké vyšší moci se v ten moment přede mnou objevila. Nepostřehla jsem, kudy přišla, ale bylo mi to v tu chvíli jedno, protože nebyla sama. S ní přede mnou stála i další má sousedka, Zdeňka Pavlíková. Ta přeci ale měla být touto dobou v nemocnici! Nebo ne? Znovu mě napadlo – co když… co když Zdeňka Pavlíková zemřela? Pak bych i já byla doopravdy… mrtvá. Ale to by v tom případě i ta smutná paní musela být mrtvá… Vzpomněla jsem si, že nikdo lidí z domu mi neotvíral, když jsem zvonila a hledala pomoc. Jen soused Rychetník… soused vrah…Napadla mě příšerná myšlenka. Co když je všechny zabil? Běžel za Zdeňkou Pavlíkovou ne proto, aby jí pomohl, ale aby ji dorazil… A pak šel zabít mě… Takže jsme všichni mrtví?

Chtěla jsem se zeptat, cítila jsem nutkavou potřebu klást otázky, ale ačkoliv jsem otevřela ústa, nevyšla z nich ani hláska. Obě ženy přišly až ke mně a každá mě popadla za jednu ruku. Nevím proč, ale čekala jsem ledové ruce, ale ty jejich byly teplé a příjemné. To nic ale neměnilo na tom, že jsem byla zmatená a bezmocná. Cítila jsem, že jich se bát nemusím, ale mrazení, které mým tělem v tu chvíli přímo lomcovalo, bylo matoucí. Měla jsem strach. Přesto jsem se podvolila a nechala se oběma ženami vést chodbou dál. Věděla jsem, že po pár metrech chodba končí stěnou domu, ale teď to nebyla pravda. Chodba pokračovala rovně dál a zdála se být nekonečná. Dívala jsem se střídavě z jedné sousedky na druhou, ale jejich tváře mi nenapovídaly absolutně nic. Ráda bych utekla, ale byla jsem vězenkyní svého těla nebo toho, co se mým tělem zdálo být. Tu se zdálo, že chodba konečně končí, ale na jejím konci nestála zeď, ústila přímo do zahrady. Ta byla společná pro všechny partaje domu, ale zatím jsem neměla čas ji navštívit. Ostatně, nebylo o co stát, alespoň teď v noci ne. Krom trávy tu bylo jen pár ovocných stromů či spíše jejich koster, protože na rozdíl od svých příbuzných v sousedství, tyto nejenže nekvetly, ale neměly na sobě ani lísteček. Vypadalo to tam jako na pohřebišti stromů a tento dojem ve mně ještě umocňoval fakt, že vše zalévalo pouze to nepříjemné světlo z chodby, které jako by nahrávalo ponurosti stínů větví, které se překrývaly do strašidelných obrazců. Jak jsme vyšly ven, necítila jsem úlevu, jak jsem zprvu předpokládala. To spíš naopak. Cítila jsem dokonce fyzickou bolest, nepopsatelnou, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Krom toho se mi v uších začal ozývat dětský pláče, velmi bolestný a hlasitý. Nechápala jsem nic. Až pak jsem to uviděla. Na konci zahrady se objevila ona dobře známá, bílá koule s ženskou postavou uvnitř…


…probudila jsem se a ostré ranní slunce mi zapichovalo větévky svých paprsků přímo do očí. Přimhouřila jsem je, jak jen to šlo, ale nechala jsem si skulinku na pozorování. A že věru bylo, nač se dívat. Byly to stěny mého pokoje u nás doma, můj stůl, moje obrázky, moje květiny… Vnímala jsem dokonce vůni peřiny, která byla jako vždy lehce prodchnutá levandulí, kterou mamka v plátěném sáčku dávala dovnitř vypraného a právě schnoucího povlečení. Slunce neslunce, otevřela jsem oči dokořán a udělala si kšilt ze hřbetu ruku. Nebylo pochyb – byla jsem doma. Překvapením tedy ještě nebyl zdaleka konec. Vtom do pokoje vstoupila mamka.

“Viky, ty už jsi vzhůru? To je moc dobře, holčičko. Petr už na tebe čeká… no víš přece, vždyť jste slíbili babičce, že za ní zajedete do nemocnice,” objasňovala mi situaci, když postřehla můj udivený výraz.

“Petr už je doma?” zmohla jsem se konečně na otázku.

“A kde by jako měl být?” divila se pro změnu mamka a mně, ne poprvé, napadlo, že je možná nejvyšší čas najít si nějakého dobrého psychiatra.

Copak se mi to všechno doopravdy jen zdálo?!?

 

 

Předchozí díly naleznete ZDE


ilustrační foto: zahraniční weby

 
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY