Byla to kuriózní situace. Já a sousedka Pavlíková v dřepu v křoví, Nick vedle nás. Ucítila jsem závan větru, který náhle zesílil, a pichlavé větévky křoviska se mi otřely o tvář. Otřásla jsem se chladem a tak nějak automaticky jsem si začala třít rukama o sebe. Sykla jsem bolestí. Všimla jsem si, že na hřbetu ruky mi větvové šavličky zanechaly svoje znamení. To bylo ale to nejmenší, co mě v tu chvíli trápilo. Zahleděla jsem se Zdeňce Pavlíkové do tváře.

“Vysvětlíte mi to?”

Odpovědí mi bylo zavrtění hlavou a já začínala skřípat zuby.

“Proč ne?” zeptala jsem se tónem, který byl nepříjemný i mně, ale omlouvala jsem se tím, že mě do téhle situace vlastně všichni dotlačili.

“Nemůžu, je to pro vás nebezpečné,” snažila se vysvětlit Zdeňka Pavlíková a bylo na ní vidět, jak je z toho nešťastná, ale byla pevně rozhodnutá zachovat tajemství, které obklopovalo mě, dům a moje sousedy. Jenže to, co právě řekla, mě dokonale nadzdvihlo.

“A tohle se vám nezdá nebezpečné?” zavrčela jsem a rozmáchlým gestem jsem ze sebe chtěla dostat všechnu nahromaděnou zlost, ale zarazila jsem se o větvičky a jedna z nich se svým drápkem zachytila mého svetříku. Odhákla jsem se a musela tak soustředit svou pozornost na něco jiného, a to mě štvalo. Byla jsem odhodlaná vyvíjet nátlak, protože se mi zdálo, že tahle sousedka by mohla být tvárnější než všichni ostatní. To jsem se ale škaredě mýlila. Když jsem se znovu zadívala do jejích očí, uviděla jsem v nich něco zvláštního. Už už jsem se nadechovala k další otázce zacílenou tentokrát na sousedku, ale předešla mě.

“Určitě jsme teď obě, vlastně všichni tři v nebezpečné situaci,” podívala se na mého psa, “ale jste s námi, a tak se bát nemusíte. Ochráníme vás. Víte, člověk, který přežil vlastní smrt, a věrný přítel, to jsou devizy, které teď máte v ruce.”

Moc jsem jí nerozuměla. Ale než jsem měla čas to s ní nějak rozebrat, všimla jsem si ostrého záblesku bílého světla. Vracelo se. Zdeňka si toho také všimla a Nick také začínal krabatit pysky. Dala jsem tedy pusu na zámek a přestala jsem se hýbat. Bylo slyšet jen trochu strašidelné hvízdání větru ve větvích a já vnímala tlukot svého srdce. Zaostřila jsem na cestu před námi, odhodlaná tentokrát vidět víc než předtím.

Světlo se blížilo, ale byla tu jistá změna. Najednou jsem vnímala i něco jiného. Byla to vůně. Taková skoro orientální, květinová, ovocná, kořeněná, nedovedla bych ji specifikovat, všechny ty faktory se v ní mísily a u mě kupodivu vyvolávaly příjemné pocity. Strach se stáhnul kamsi do pozadí a já se cítila být lehká a veselá a… dokonce šťastná. Nechybělo moc a byla bych vstala a vyběhla z křoví a začala tančit po cestě vstříc bílému světlu. Naštěstí mě Zdeňka včas stáhla zpět. Právě včas. Mlžný, jasně bílý kulový oblak dorazil až k nám a nečekaně se zastavil. Že bych se přece jenom pohnula tak, že to šlo postřehnout? Zadržela jsem dech. Silueta ve světelná kouli se začala pomalu otáčet směrem k nám. Poznávala jsem ji, byla to ta samá postava, jakou jsem spatřila v lese – “mladá” správcová! Dívala jsem se jí přímo do tváře a měla jsem pocit, že ona sleduje také mě. Ten pocit ještě zesílil, když se koule pohnula a postava v ní začala směřovat přímo k nám. Podívala jsem se rychle na Zdeňku a v jejích očích jsem spatřila hlubokou hrůzu. Zachvátila mě panika. Co teď? Vtom se nedaleko od nás něco pohnulo a z křoví přeběhla přes cestu myš. Tento zvuk a hlavně pohyb upoutal pozornost “správcové” i bílé světlo, a začaly se od nás vzdalovat.

Byli jsme zachráněni. Opravdu? Uslyšela jsem vedle sebe tlumený zvuk. Podívala jsem se na Zdeňku a vytřeštila oči. Ležela bez hnutí na zemi.     

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY