Světelná tečka se rychle zvětšovala v přímé úměrnosti s tím, jak rychle se k nám blížila. Dostala jsem strach. Tohle bílé světlo už jsem jednou viděla a naše setkání nedopadlo nijak zvlášť. Taky Nick sebou začal neklidě pocukávat na vodítku. Neměla jsem sebemenší tušení, co by to mohlo být, ale instinkt mi velel “Utíkej!” a já ho mínila poslechnout.

Vzpomněla jsem si i na další dobré rady – od Barbory Fixové a od správcové. Rady, že mám zůstat v doma, že v domě budu v bezpečí. Navzdory tomu jsem se nelogicky rozeběhla od něj a vybrala jsem si směr vlevo. Rozhodla jsem se nečekat, než to světlo dorazí až ke mně. Chvíli jsme s Nickem cválali ulicí a já cítila takové to nepříjemné šimrání v zádech, jako když na vás někdo upřeně zírá a vy o tom víte.

Ulice, kterou jsem běžela, vedla přímo k řece a jak jsme běželi, domy prořídly, až jsme se dostali k malému, zarostlému a neudržovanému parčíku, který obklopoval řeku z obou stran. Uvědomila jsem si, že můj výběr stran nebyl zrovna šťastný. Pokud bych potřebovala pomoc, tady se jí asi sotva dovolám. Z blízkosti parku jsem byla nadšená, bylo to ideální místo pro venčení Nicka, ale teď, když pouliční osvětlení házelo komíhavé světlo skrz větve stromů, necítila jsem se nejlíp. V duchu jsem si nadávala, že jsem raději nezůstala sedět doma na zadku. Ale nakonec, jak si můžu být tak jistá, že to světlo bylo totéž jako před dvěma dny v lese? To přeci nejde, takhle utíkat. Navíc už jsem skutečně nemohla, hrudník se mi prudce zdvihal nahoru a ve stejném rytmu klesal dolů a v krku mě pálilo.

Květnové dny byly už sice teplé, ale noci ještě stále ukazovaly, že nejsou stvořeny pro lehkomyslnou zábavu, jako je jogging v rychlém tempu. V krku mě začínalo pálit, a tak jsem se rozhodla, že bude nejlepší zastavit a podívat se, zda máme s Nickem skutečně někoho v zádech. Podívala jsem se na svého psa, který tuhle noční procházku ve zrychleném tempu nadšeně vítal. Když jsem se ohlédla za sebe, v duchu jsem doufala, že za mnou nikdo nebude, ale byl to omyl. Světlo tam bylo a blížilo se k nám. Byla jsem v koncích a nevěděla, co mám dělat dál. Nick se přestal psovsky usmívat a dokonce jsem uslyšela tiché vrčení. I on byl nervózní z toho, co nás pronásleduje. K domu pro nás nebylo cesty zpět, dál a hlouběji do parku se mi moc nechtělo a běžet dál přes řeku se mi zdálo být úplně nejhloupější. Na mostě bychom byli jako nazí, nebylo se kde schovat. Prohlížela jsem tu část mostu, kde byla lávky pro pěší a srdce se mi zastavilo. I z této strany se k nám někdo blížil. Na rozdíl od nespecifikovatelného světla zleva to byla naprosto zřejmá, lidská postava. Byla jsem už tak vyplašená, že jsem se začínala bát, opravdu bát. Něco mi hrozilo, já nevěděla co a teď jsem si mohla dokonce vybrat, ze které strany to na mě udeří. Ale… třeba ta postava… je jen někdo, kdo se rozhodl udělat něco pro své zdraví a jen tak “obyčejně” sportuje. Pak by mi třeba mohla pomoct… ale s čím? A jak jí to vysvětlit? Čím víc se ale blížila, bylo zřejmé, že tady nikdo běh pro zdraví neprovozuje, protože už jsem rozeznávala obrysy ženské postavy v sukni a v té se přeci běžně neběhá. Věděla jsem, že byla chyba odejít z domu, ale už se stalo a já zůstávala na místě, jako by mi někdo přilepil podrážky. Nick se opět vzpouzel na vodítku a jeho vrčení přešlo ve štěkot. Chtěla jsem se bránit, chtěla jsem utéct, chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem nic z toho. Chtěla jsem se začít modlit, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak pokračují svaté verše po “Otče náš…”. Odevzdala jsem se osudu a zavřela oči. Už jsem slyšela i klapot podpatků z jedné strany a i přes zavřená víčka ke mně doléhalo světlo ze strany druhé. Byla jsem jak mezi mlýnskými kameny a jen čekala, zda to, co ucítím, bude bolest nebo teplo či zima. Byl to tupý úder, co jsem nakonec ucítila. Někdo nebo něco mě srazilo na zem a ucítila jsem měkkou ruku na svých ústech. Byla tam za jistým účelem a skutečně utlumila můj výkřik, který se ze mne vydral jaksi automaticky, počítám, že to jako lidská rasa máme zakódováno v genech. Při pádu jsem si narazila bok a loket nalítnul na zem přímo svou oblíbenou brňavkou, takže mi v ruce lítalo sem tam tisíc mravenců. Stejně tolik hvězdiček se mi odráželo zevnitř o zavřená víčka a já se rozhodla, že je čas je vypustit ven. Otevřela jsem oči a před sebou uviděla tvář své další sousedky, té nenápadné šedivé myšky, Zdeňky Pavlíkové. Ačkoliv bylo její jméno obyčejné jako ona sama, zapamatovala jsem si ho, přestože jsem jinak měla paměť na jména prachmizernou. Velmi mě ten pohled překvapil, ale zároveň taky trochu uklidnil. Mrkala na mě a druhou rukou mi dala nadnárodním gestem najevo, abych byla zticha. Nick! Kde je Nick? napadlo mě, ale vzápětí jsem si všimla, že sedí vedle mě, nezvykle tichounký, ale pozorný, uši nastražené. Sousedka dala pryč svou ruku z mých úst a řekla tiše : “Viktorie, prosím, teď se chvíli nehýbejte, je citlivá na pohyb.”

“Nevěděla jsem sice kdo je ona, ale přikývla jsem. Nick jako by předem věděl, jak se má chovat, a já nestačila zírat. Copak celý náš dům sestával z mých bodyguardů? Ale neodvážila jsem se na nic zeptat, protože to bílé světlo bylo už skoro u nás. Srdce se mi málem zastavilo, když nás světlo míjelo, protože v jeho bílé, oslňující záři jsem spatřila ženskou siluetu. Do obličeje jsem jí ale ze své pozice neviděla. Byli jsme v hustém křoví nedaleko cesty a já považovala ze nemožné, aby nás TO nevidělo… ale Zdeňka Pavlíková měla pravdu. Seděli jsme všichni tři bez hnutí, světlo nás minulo a pokračovalo směrem přes řeku, až nám zmizelo ze zorného úhlu. Podívala jsem se na sousedku a všimla si, že se celá chvěje. Byl tu další člověk, který o mně věděl zřejmě mnohem víc než já sama, a měla jsem v úmyslu se jí začít ptát…

 
Reklama