Dům na předměstí 5.

Slunce a blesky

Sotva jsem ta slova vypustila z úst, už jsem toho litovala. Mírova stará Fordka zaúpěla a zastavila pomalu na místě. Míra na mě vytřeštěně hleděl, nohu stále ještě na brzdě.

“Viky, to myslíš vážně?”

Zarazilo mě, jak se tvářil tragicky; ta náhlá změna jeho nálady mě poděsila víc než jeho předchozí upozornění ohledně mého bytu. Nevěděla jsem v tu chvíli, co mu mám odpovědět.

“Já nevím, ale nemůžu si pomoct, mně prostě připadá, jakoby ten byt čekal právě na tebe.”
“Míro, to je ale nesmysl,” snažila jsem se mu oponovat, ačkoliv mě před okamžikem napadlo to samé.
“Je ale fakt, že mi správcová povídala, že se na ten inzerát krom mě nikdo nepřihlásil. A když jsi mi teď řekl to, co jsi mi řekl, přijde mi to taky trochu… zvláštní,” volila jsem pečlivě to správné slovo, ale každé, co mě napadlo, mělo nádech jakéhosi tajemna, a to jsem právě nechtěla. Chtěla jsem si zase připadat jako normální holka, kterou jsem byla ještě před dvěma dny. A jsem stále, ujišťovala jsem se v duchu. Jen moje radost ze získání prvního opravdu samostatného bydlení dostávala hořkou příchuť…
“Vidíš! Viktorie, já ti říkám, že tady něco nehraje!”

Sakra, kam se poděl ten optimistický Míra? Co to s ním je? Vždyť před chvílí to byl ještě můj starý přítel, dobrosrdečný trouba a teď se tváří, jako by měl… opravdu starost! Že jsme s tou debatou museli začínat! Vždyť na světě se stává spousta jiných, mnohem neuvěřitelnějších věcí, a my tady řešíme ženovsko-hradecká Akta X mého bytu. Nesmysl!
Dostala jsem strašnou chuť se pohádat s Mírou a vůbec se všemi; se správcovou, která mi nasadila brouka do hlavy, s tou holkou, která plakala, i s tou, která lítá po chodbě domu jen tak a leze mi i do snů, pokud to ovšem není jedna a ta samá… a samozřejmě v neposlední řadě taky se sousedem Viktorem, který mi – netuším jak – čte myšlenky.

Už jsem otvírala pusu, abych chudákovi Mírovi dala “kapky” za jeho řeči i za všechny ostatní, když tu se náhle pěkný den ztratil. A nejen obrazně. Vypařila se modrá obloha i vypalující slunce a nebe se pokrylo černí, jako by byla půlnoc. Teď už tu chybějí jen blesky z nebe, napadlo mě a jako na zavolanou se v tu chvíli na nebi skutečně objevily. Asi jsem se úplně zbláznila a podívala jsem se na Mirka, abych se ujistila, že v tom nejsem sama. Ale byla jsem. Míra vedle mě nebyl. Nebylo tu totiž ani žádné auto, ani žádná cesta, jen já. S úžasem jsem zjistila, že sedím na zemi, uprostřed malé loučky, v jakémsi nakresleném znamení, kterému jsem nerozuměla. Blesky lítaly z oblohy, kolem byla spousta stromů a já se začala šíleně bát. Chtěla jsem vstát a utéct, ale nešlo to. Netrvalo dlouho a spustil se příšerný liják. A já jen seděla a ruce se mi samy upínaly vzhůru k bouřlivému nebi. Strachy se mi začaly kroutit vnitřnosti a já přemýšlela, jak dlouho to asi bude trvat, a hlavně – co se bude dít. Co je smyslem a účelem těchto událostí, které si nedokážu vysvětlit. Najednou se mi chtělo strašně spát, a tu jsem zaslechla ženský hlas, který pořád dokola naléhavě opakoval: “Nesmí se to dozvědět, nic se nesmí dozvědět. Nedovol to!”
Byla snad tahle výzva určena mně?
To mě opět dokonale probralo a otevřela jsem oči. Tak trochu jsem čekala, že uvidím tu ženu, která (na mě?) mluvila, ale nikdo tam nebyl, jen prázdná louka a já. Poslední, co jsem pak viděla, byl obrovský záblesk. Vypadalo to, jako by někdo shůry napsal bleskovou propiskou číslo třináct. Divný blesk, pomyslela jsem si… a pak jsem ztratila vědomí.
“Viky! No tak, Viky!!! Už jsme doma, vstávej!”
Rozlepila jsem oči a podívala se na Míru.

“Co se stalo?”
“Co by! Usnula jsi, a tak jsem tě nechal. Ale teď už bys vstávat měla, stojíme před vaším barákem.”
Podívala jsem se vedle sebe a bylo to tak. Takže se mi to všechno jen zdálo? No já mám teda sny. Ale byl to strašně živý sen a pak tady byla pořád nevysvětlená otázka mého bytu číslo sedm… Musela jsem se zeptat Míry, jestli jsem mu nakonec přece jen neřekla nějaké to ostřejší slovíčko. V hlavě jsem to měla všechno pomíchané a připadala jsem si jako po flámu, na kterém jsem opravdu hodně popíjela.

“Míro, k té naší debatě…”
“K jaké?” usmál se na mě Mirek tím starým, dobráckým pohledem a vesele na mě zamrkal, až jsem se zastyděla za to, že jsem na něj měla vztek.
“No, jak jsme se bavili o mém bytě…”
“Ale, Vikčo, my jsme se přece nebavili o tvém bytě! Co tě to napadlo? Je s ním snad něco v nepořádku? Jestli potřebuješ něco spravit, tak řekni, já vezmu tátu k tobě a on už to zmákne. Opravil bych ti to sám, ale víš, jaký já jsem technický kopyto… tak řekni, co potřebuješ?”

“Nic, zatím nic, aspoň myslím…,” řekla jsem zamyšleně a ani to Míru nevyvedlo z míry.
"Tak fajn,” odkývnul mi, zatímco mi vyndaval tašku z auta, “Viky, já jedu taky domů, tak kdybys něco potřebovala, stačí zavolat, dobře? Tak zatím pá!” dal mi pusu na tvář a nasedl do auta. Přistihla jsem se, že ještě stále přikyvuji na souhlas. Míra nastartoval, zatroubil mi na rozloučenou a rozjel se směrem k jejich domu, což nebylo daleko, neboť jsme bydleli v téže ulici, jen každý na opačném konci. Dívala jsem se za odjíždějícím autem a najednou mi došlo, že je úplně celé mokré od dešťových kapek. Podívala jsem se na oblohu - byla stále jako vymetená a sluníčko, vzhledem k blížícímu se poledni, nabíralo sílu. Navzdory tomu jsem se otřásla..

“Viky! Tak jsi tady, no konečně!” ozvala se zpoza vrátek máma a já se chtě nechtě musela přestat zabývat myšlenkami, které se draly o mou pozornost. Objala jsem se s mamkou. Na tátu si musím počkat, až se vrátí z práce, zatímco mamča si, po těžké autonehodě, kterou měli s tátou před lety, “užívala luxusu” invalidního důchodu. Rozhlédla jsem se, protože mi někdo scházel ke štěstí.

“Mami, kde je Nick?”

Nepotřebovala jsem být Sherlock Holmes, abych pochopila, že moje otázka zasáhla na citlivé místo.

“Není tady,” odpověděla mi po chvíli a mně samozřejmě takové vysvětlení nestačilo.
“Jak – není tady? A kde teda je?”
"Počkej, Viky! Nick je sice tady u nás, ale je v pokoji a spí,” opravila se rychle máma, ale oči jí neklidně těkaly všude kolem, jen aby se nemusela podívat do těch mých.
Chtěla jsem zjistit všechno a hned.
“Spí? V tuhle dobu?”

Mamka pokrčila rameny a uhnula pohledem. Tady nebylo všechno v pořádku.
“Mami, co je s Nickem?”

Při pohledu na mámu se mi sevřelo hrdlo. Její obličej se svraštil do smutné grimasy, ne nepodobné obřadním maskám a mě popadla čirá hrůza. Jen při pomyšlení, že se s Nickem mohlo něco stát, se mi rozklepaly ruce a skoro hystericky jsem zaječela: ““Mami, no tak, řekni mi už konečně, co je s Nickem?!?”
Měla jsem co dělat, abych s ní nezačala cloumat. Uplynulo jen pár vteřin, než mi odpověděla. Mně to ale připadalo jako celá věčnost.

“Je to s ním špatné, holčičko...”