Nevím, jestli to bylo štěstí nebo smůla, ale vše se začalo postupně odkrývat samo. Ani jsem se nemusela příliš snažit a ocitla jsem se ve víru událostí. Začalo to naprosto nevinně.


Zatímco jsem si lámala hlavu, jak se seznámit se sousedy, ozvalo se tiché zaklepání na dveře. A když říkám tiché, tak myslím tiché, protože jsem si zprvu myslela, že se mi jen něco zdá. Přesto jsem popošla ke dveřím a otevřela. Na chodbě stála vysoká štíhlá dívka, asi tak v mém věku, na tom by nebylo nic zvláštního. Nikdy ale nezapomenu na její zděšený výraz, když mě uviděla. Tak tohle tedy nebude žádný uvítací výbor s čerstvě upečeným koláčem, pomyslela jsem si. A taky že ne. “Kde je Pavel,” vyhrkla dívka, odstrčila mě a rázovala si to do bytu. Zůstala jsem stát, celá zkoprnělá, a i když jinak nejdu pro slovo daleko, tentokrát mi došla řeč. To zaklepání působilo spíše plachým dojmem, a teď tohle. Myslela jsem si něco o šílené obyvatelce domu a nakukovala na chodbu, jestli někde neběží nějaká její ošetřovatelka. Ne, to měl být vtip.


Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co si mám o nezvané návštěvnici myslet. Naštěstí mi to objasnila sama, když po prohlídce bytu usedla zmožená v kuchyni. Ukázalo se, že jde o přítelkyni Pavla, předchozího nájemníka  bytu. Jana, tak se dívka jmenovala, přijela na předem domluvenou schůzku, a teď byla zmatená ještě víc než já. Zdálo se, že ji uklidnilo moje prohlášení, že s Pavlem nemám nic společného a že rozhodně nejsem jeho nová přítelkyně ani žádná  bokovka.

 

Do popředí vystoupila otázka, kde se tedy onen muž nachází. Podle Jany rozhodně neměl důvod někam zmizet, pravda je, že byli oba hodně pracovně vytížení a  poslední dva týdny spolu komunikovali jen prostřednictvím e-mailu a SMS zpráv, teď však bylo jeho číslo nedostupné. Celé mi to přišlo nějaké divné, prostě záhada jako stvořená pro slečnu Marplovou. Jen mi najednou nebylo jasné, jestli si chci na ni opravdu hrát. Tajemný pláč je jedna věc a zmizení dospělého muže je věc druhá, tady nemám právo nijak zasahovat. Třeba se s ní přítel rozešel a prostě jí to nesdělil. Kdesi jsem četla, že jsou toho někteří muži opravdu schopni. Že by se ale kvůli rozchodu s dívkou vystěhoval z tohoto nádherného bytu, tak to se mi prostě nezdálo. Za tím muselo být něco víc.


Nejsem od přírody zrovna důvěřivá, co když Jana není tou, za jakou se vydává. Myslete si o mně, co chcete, ale muselo to být moje opatrnější a rozumnější já, které mi našeptávalo nějak šetrně Janu z bytu vystrnadit.  Snad mi četla myšlenky. Po chvíli se sama zvedla k odchodu. Bylo vidět, že jí to v hlavě pěkně šrotuje. V Ženovském Hradci se očividně vyznala, sdělila mi jen, že spěchá do místní knihovny ověřit si něco na internetu. Vyměnily jsme si telefonní čísla, pro případ, že bych se něco dověděla od správcové, a byla pryč. 


„To nám to tedy pěkně začíná,“ pomyslela jsem si a ještě mě napadlo, že bych si  měla pořídit nějaký notes a všechny otázky, co se mi vylíhnou v hlavě, si tam zapisovat. Vždyť jsem se na nájemníky mohla zeptat Jany. Ale pozdě bycha honit. 


Zamířila jsem do koupelny  opláchnout si ruce a ejhle, srdce mi radostně poskočilo, netekla voda. Teď si jistě říkáte, tak co je tohle za blbost, neteče jí voda a ona z toho má radost.  Možná radost není to správné slovo. Zjednodušíme to.  Absence tekoucí vody byl pádný důvod zavolat správcové.
„ Ale jo, slečno, vím o tom, už to hlásila partaj nad váma, instalatér tam bude coby dup,“ nenechala mě ani domluvit, „to je prkotina, hlavně, že se neděje nic vážnýho.“ Sakra, co vážnýho by se tak mohlo dít, proběhne mi hlavou a hned se ptám na předchozího nájemníka. „Tak to vás slečno nemusí vůbec zajímat, radím vám dobře, starejte se o sebe a ostatní  nechte na pokoji, ať si nepřivodíte nějaký potíže.“ 


Chvíli jsem ještě tupě zírala na mobil, ale bylo mi jasné, že dnes už nic nevydumám. Nakonec jedna záhada denně úplně stačí. Zítra je taky den…

 

medunka2001

 

Tak co říkáte? Líbí se vám toto pokračování, které pro vás napsala naše čtenářka medunka2001? Pokud ano, pak jí nezapomeňte zaslat svůj hlas do ankety, kterou naleznete ZDE