Smutní sousedé

Zvědavost je magnet, který mě přitahuje vždy a všude, ale v domě na předměstí, jako by se moje smysly znásobily. Když jsem vyšla z bytu, trochu jsem se chvěla a instinktivně jsem napínala uši, zda se ještě neozve pláč, který mi tolik vrtal v hlavě. Ale na chodbě bylo ticho, až moc velké na obydlený dům.  Ve vzduchu jsem cítila napětí, ale možná to byla jen má rozjitřená fantazie; ráda se totiž cítím jako hrdinka dramatických filmů, to přiznávám dobrovolně a bez mučení. K jejich dokonalosti mi však chybí jednak dolarové konto a pak hlavně scénářem předepsaná odvaha.

 

Sotva jsem za sebou zavřela dveře, už jsem měla cukání se vrátit, vytočit podle vizitky s obřími čísly správcovou a donutit ji, aby se okamžitě vrátila a svolala kvůli mně sněm nájemníků… Koneckonců, to není až tak špatný nápad – mohla bych přece uspořádat seznamovací mejdan! Tak bych mohla nejlíp poznat všechny nájemníky a v tuhle chvíli mi to poslouží jako legitimní důvod obejít byty a proslídit dům. Začít jsem se rozhodla hned u svých sousedů.

 

Dveře sousedovic bytu byly normální, hnědé, dřevěné, před bytem ošoupaná rohožka a já jsem se se svým detektivním pátráním začínala cítit trochu trapně. Jediné, co je v tomhle domě nenormální, jsem nejspíš já se svou paranoiou. Měla bych se hodit do klidu, míň číst Agathu a úplně přestat se Stephenem Kingem. Nádech, výdech... a jde se.

 

S pocitem, že se ale stejně chovám divně, jsem přede dveřmi zpomalila. Blížím se, natahuju krk k malé, bronzové jmenovce, už už moje oči začínají v šeru chodby rozeznávat písmenka… když v tu chvíli se dveře prudce rozletěly! Musela jsem nadskočit jako čertík z krabičky a srdce mi tlouklo opravdu fest. Hlavou mi rychlostí blesku proletělo snad milion myšlenek, z nichž pro mě teď ta nejpodstatnější byla, jakou že výmluvu použiju, až se mě zeptají, proč jim čenichám za dveřmi. Na pozvání na mejdan jsem v tu chvíli úplně zapomněla.

 

Nadechla jsem se a snažila zaostřit do otevřených dveří, ale kolem mě se zničehonic rychle mihnul stín a já pocítila závan chladného větru. Vše se muselo odehrát jen ve zlomku vteřiny a já byla totálně zmatená. Viděla jsem opravdu mladou ženu v bílých, ramínkových šatičkách, nebo se mi to jen zdálo? Ohlédla jsem se přes rameno, ale na chodbě už nikdo nebyl. Otočila jsem se zpátky a cukla sebou podruhé a upřímně – chtělo se mi zaječet. Ve dveřích stál chlap. Přesně řečeno muž, přesněji řečeno mladý muž a ještě přesněji řečeno velmi pěkný mladý muž a usmíval se na mě. Už se mi ječet nechtělo.

 

„Přejete si?“ zeptal se mě s milým úsměvem a na rozdíl od mého očekávání se vůbec netvářil překvapeně. Přestala jsem přemýšlet o ženě, která kolem mě zrovna proběhla; uvědomila jsem si totiž, že s vykulenýma očima a otevřenou pusou nevypadám zrovna nejinteligentněji. Sebrala jsem síly a vyloudila ze svých rezerv jeden z nejkouzelnějších ksichtíků, které jsem si jako profík na recepci nacvičila, a pokusila se zachránit situaci.

 

„Jsem Veselá…“

 

„Vážně?“ skočil mi do řeči ženovsko-hradecký Brad Pitt. „To já bývám občas taky, například když vidím pohledné děvče před mými dveřmi.“

 

Musela jsem se začervenat.

 

„Promiňte, já jsem Veselá Viktorie, vaše nová sousedka. Chtěla jsem se vám jen představit. Ale pak se otevřely vaše dveře a …“ v ten okamžik se mi vzpomínka na ženu vrátila a já jsem si uvědomila, že jsem viděla víc, než jsem si původně myslela. Byla mladá, velmi štíhlá a měla dlouhé, černé vlasy a smutný výraz v jinak pohledné tváři. Byla to snad ona, kdo plakal? Soused mě ale z mých úvah vytrhl.

 

„Tak to je fakt legrace. Já jsem Smutný a představte si, že Viktor.“

 

Život někdy tropí hlouposti a já s mým novým sousedem jsme se dali do smíchu. Bude to tady fajn, sousedi budou prima lidi, napadlo mě při pohledu na pohledného mladého muže ve dveřích. Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, ale červík pochybnosti ve mně hlodal dál, a já nevěděla, zda se mám Smutného Viktora zeptat na tu smutnou mladou paní… ale než jsem se stačila rozhoupat k akci, podal mi soused ruku a rychle se se mnou rozloučil.

 

„Moc mě těšilo, Viktorie, ale mám bohužel za chvíli velice důležitou schůzku. Doufám, že se uvidíme později. A s tím seznamovacím mejdanem - je to sice fajn nápad, ale jsou tady i starší partaje a silně pochybuji, že by se vám podařilo je zlákat na víno a brambůrky. Víte co? Nechejte to na mě! Dnes je středa a v pátek máme domovní schůzi, tak vás tam všem představím. Souhlas?“

 

Mrknul na mě jasně modrýma očima a já stihla jen přikývnout.

 

„Tak v pátek, v sedm večer!“ oznámil mi ještě, než mi zavřel dveře před nosem.

 

Fakt rychlá konverzace, pomyslela jsem si a nakrčila nos. To bylo mé typické znamení toho, že se mi něco nezdá…

 

Rozhodla jsem se další průzkum domu nechat raději na jindy. Bylo už po páté hodině a já měla zavolat mámě kvůli Nickovi. Můj milovaný hafan se teď rekreoval u našich v Kolíně, zatímco já jsem tady sháněla byt. Už jsem ho neviděla skoro měsíc a strašně se mi stýskalo. A teď, konečně, zase budeme spolu. Zítra si pro něj chci zajet, kamarád Mirek mi slíbil, že mě k našim hodí autem.

 

S myšlenkami na Nicka jsem odemkla byt a zamířila rovnou k telefonu. Jeho místo bylo v obýváků na staré komodě, nad kterou visel kalendář. Byl docela obyčejný, s kýčovitou fotkou květnové krajinky. Přesto mě na něm něco zaujalo. Bylo to červeně zaškrtnuté páteční datum s poznámkou „DSV1“.

 

Co to asi znamená – DSV1?

 

Pak mi došlo - v pátek je přece domovní schůze! To by mohlo být to „DS“. Asi můj předchůdce nájemník nepočítal, že se odstěhuje tak brzy. Kdo to asi byl? A co znamená to „V1“? To už se asi nedovím. Konec přemýšlení nad záhadami, máma čeká na telefon. Vztáhla jsem ruku pro sluchátko, ale něco mě přinutilo, že jsem pohyb nedokončila. Vzpomněla jsem si na předchozí rozmluvu s Viktorem a zamrazilo mě.

Jak to, že mi rozmlouval seznamovací mejdan, když jsem mu o něm nestačila říct?!?

 

 

LFNikita
Říkáte, že chcete, aby v tomto poutavém příběhu i nadále pokračovala čtenářka LFNikita? Pak ani vy nezapomeňte kliknout SEM a zaslat LFNikitě hlas! Vězte, že volba je jen a jen na vás! Tak neváhejte a hurá do toho!