Foto: Shutterstock

Alena, 51 let

Můj táta před nedávnem bohužel zemřel. O to víc jsem měla v posledních dnech čas o něm přemýšlet. Přestože to s ním někdy nebylo lehké a docela nás v některých obdobích potrápil, vždycky jsem si ho vážila. Uměl si užívat života, byl společenský a vždycky ochotný každému vyhovět. Předal mi asi pracovitost a to, že si ledasco můžu udělat sama a nemusím nikoho prosit o pomoc. Jsem díky němu v mnoha ohledech samostatná.

Renata, 26 let
V tomhle věku se ještě těžko hodnotí, možná že až budu starší, tak to uzavřu jinak. Ale myslím, že po tátovi mám smysl pro humor a někdy dost bláznivé nápady, kterými okolí lezu na nervy. Stejně jako on někdy leze na nervy mně třeba tím, že nezavře pusu, ale nevyměnila bych ho za nic na světě.

Denisa, 35 let
Táta mě naučil řídit. A za jeho trpělivost jsem mu nesmírně vděčná. Lektor v autoškole mě akorát nepatřičně stresoval. Řidičák jsem sice udělala, ale s odřenými ušima a stejně jsem se bála někam sama vyjet. Teď, když potřebuju vozit děti, jsem ráda, že na mě táta tlačil, abych to s autem nevzdávala. Dal si se mnou pár kondičních jízd, a když seděl na sedadle spolujezdce, vždycky jsem si připadala tak nějak v bezpečí.

Aneta, 24 let
Byla jsem vymodlené dítě, takže jako malé se mi oba rodiče hodně věnovali. Od mamky i od taťky si toho do života nesu hodně. Když se ale zaměřím na tátu – naučil mě poznávat houby, vyměnit žárovku a uvařit tu nejlepší svíčkovou široko daleko. Doufám, že mi do života předal laskavost a přejícnost vůči ostatním lidem.

Zuzana, 39 let
Těžko se mi něco hledá. Táta si mě moc nevšímal, výchovu většinou nechával na matce. Myslím, že litoval, že se mu narodila holka, protože chtěl kluka. Často jsem i schválně zlobila, aby si mě vůbec všimnul a věnoval mi nějakou pozornost. I když to bylo kvůli tomu, aby mě potrestal. Myslím, že jeho nevšímavost mě v dospělosti dovedla i k psychologovi. Jestli mi táta něco předal do života, tak je to vědomí, že nechci být jako on. Před dvěma lety zemřel na rakovinu, a i když se za to stydím, vůbec mi nechybí. A myslím, že i mamce se ulevilo a začala konečně pořádně žít.

Gabriela, 42 let
Můj táta byl vždycky sportovec tělem i duší a promítal si do mě svoje nenaplněné ambice. Od mala mě honil po stadionu. Někdy jsem sice hodně protestovala, ale čím jsem starší, tím jsem radši, že mi předal lásku k pohybu. Oba jsme taky stejně houževnatí, ambiciózní a jdeme si za svým cílem. Tátovi už bude letos sedmdesát a stejně se spolu občas proběhneme kolem chalupy. Tak doufám, že nám to ještě nějakou dobu vydrží.  

Čtěte také: 

Reklama