Mým rodičům je 63 let. Před časem oba nastoupili do důchodu a ztratili zájem o cokoli, včetně svých dětí a vnoučat.
Je pravda, že nikdy nepatřili mezi nějak zvlášť aktivní lidi. Vždycky si vystačili sami, pravidelně se nestýkali ani s žádnými přáteli. Nechodili do kina a aby si třeba někdy zašli na večeři nebo jen tak hezky posedět, to vůbec nehrozilo.
V
My s bratrem jsme v té době byli již poměrně velcí, bylo nám 18 a 16 let, a tak nám přišel i docela vhod jistý nezájem našich rodičů o to, co děláme. V pátek se sebrali a odjeli na zahradu, vrátili se v neděli večer a my s bráchou jsme se o sebe starali sami. Ani nám to tehdy nepřipadalo, že o nás rodiče jaksi ztrácejí zájem.
Jistý zlom nastal ve chvíli, kdy jsme našim během 4 let “darovali” celkem tři vnoučata. Opravdu je milovali a táta – děda jim na zahradě udělal houpačky, pískoviště atd. Jak děti rostly, trávili tam hodně času. O prázdninách, občas o víkendech a spokojenost byla na všech stranách. Naši jakoby roztáli, děti se s nimi cítily báječně a my jsme byli rádi, že si naše ratolesti užívají tu pravou prarodičovskou lásku.
Jenže přišla doba, kdy i ta vnoučata vyrostla a pobyt na zahradě se pro ně stal nudným. Jezdili jsme tam za našima sice často, ale děti už u nich nezůstávaly.
Pak šli naši do důchodu a my s bratrem si o ně děláme opravdu starosti. Pravidelně jim voláme, navštěvujeme je, zajímáme se o ně, ale oni jsou jak v jiném světě. Jakoby úplně vyhasli. Pořád dokola říkají, že pro ně už nic nemá cenu, že oni si to už dožijí na té své zahradě a tak. Když je chceme vytáhnout někam na výlet, aby změnili prostředí a zažili něco jiného, nepochodíme. Nezajímají se o to, co děláme, jak se nám daří, jestli nás něco netrápí. Když třeba mám nějaký problém a chci ho s mámou probrat, jediné, co je schopná mi říct, je: “No to víš, to je těžký. To si musíš vyřešit sama, víš, že já jsem ti do ničeho nikdy nemluvila.”
Bratr má zase problém s otcem, který ho neustále slovně ponižuje a znevažuje. Pohrdá jeho prací (bratr je programátor), nemá radost z toho, že se mu třeba daří.
Je to celé strašně složité a strašně smutné.
Máme s bráškou svoje rodiče rádi, ale v poslední době nám na ně nějak docházejí síly. Když nezavoláme my jim, tak oni se nám nikdy neozvou, jako bychom jim ani nechyběli. Klidně i měsíc. Jednou jsem to schválně vyzkoušela.
Je jim něco málo přes šedesát a já se bojím, co bude za deset, dvacet let, když už teď jsou na tom takhle. Chtěli bychom je nějak probudit, nenásilně jim vnést do života něco, co by je zaujalo a trochu probralo. Ale jsme v koncích, protože všechny naše pokusy selhaly. Několik předešlých týdnů jsme už s nimi omezili styk, protože nás jejich přístup k nám i k životu vysává. Ale to není řešení, přestat se s nimi stýkat. Zkoušeli jsme i rozhovor na téma, že důchod přece ještě neznamená konec života. “Jen počkejte, až vám bude tolik co nám. To poznáte, jaký to je.” No, na tohle opravdu člověk nemá argument.
Máte taky rodiče v důchodu? A jak jsou na tom? Budu vděčná za jakoukoli radu, nápad, tip, co by našim rodičům pomohlo. Děkuji.
Nový komentář
Komentáře
S rodičema to máš těžký. Mám v rodině dva protikladné případy. Moji rodiče v důchodu jezdí na jednodení zájezdy, chodí za kulturou i mimo město kde bydlí a starají se o zahrádku(a to jsem si myslela, že jsou domácký papučový styl). Zato manželovi rodiče nikam nechodí žijí pro sebe a svou zahradu a jsou ti praví papučoví důchodci(a to mají sježděnou celou republiku a dokud chodili do práce jezdily i do zahraničí). Nemá cenu se snažit o změnu jen jim být na blízku aby cítili vaši podporu a zájem.
Rikina: Smysl diskusí jsi zřejmě nepochopila ty.
Nevím proč se to objevilo dvakrát?
Žabina 61 Jane 11: Děvčata sousedka se mnoho let starala o svého manžela který jako nasazený v rajchu utrpěl jakýsi šok, nevím co za nemoc. Přebalovala ho krmila a já nevím co ještě. Nějaký čas po jeho skonu a pohřbu jsem se s ní dal do řeči u plotu a na její lkaní, že už děda není ji říkám babi dědovi je tam dobře a Vy si teď aspoň trochu od té veškeré dřiny a starostí odpočinete. Víte co mi odpověděla, karlíku já už tu dlouho nebudu, já už nemám pro koho žít. A šla za necelý čtvrt roku za dědou , bylo ji dvaaosmdesát.
Žabina 61 Jane 11: Děvčata sousedka se mnoho let starala o svého manžela který jako nasazený v rajchu utrpěl jakýsi šok, nevím co za nemoc. Přebalovala ho krmila a já nevím co ještě. Nějaký čas po jeho skonu a pohřbu jsem se s ní dal do řeči u plotu a na její lkaní, že už děda není ji říkám babi dědovi je tam dobře a Vy si teď aspoň trochu od té veškeré dřiny a starostí odpočinete. Víte co mi odpověděla, karlíku já už tu dlouho nebudu, já už nemám pro koho žít. A šla za necelý čtvrt roku za dědou , bylo ji dvaaosmdesát.
Nyotaimori: Ty si asi zakládáš na tom,že jsi"provokativní,cholerická,cynická",že?
možná si chtějí odpočinout, celý život kolem sebe děti a pak zase vnoučata... určitě je jim spolu takhle dobře, co jim organizovat život jinak ! Já vidím problém pouze v tom, že to bude průšvih až zůstane jen jeden, třeba se toho děsí už teď.
Jane11: děkuju za milá slova
...já vím že to chce čas, ale je to těžký
...pro obě strany...dokonce mi řekla, že jsem dědu brzy oplakala
...přitom já na něj myslím každej den akorát že nepláču a nelamentuju jako ona...
protože byla po operaci kyčlí
já vím mám svoji rodinu a to dělá hodně...ale ona se straní i ostatním lidem, když jí pozvala její známá tak tam odmítla jet na návštěvu, musela za ní přijet ona s francouzskými holem
třeba to spraví čas jak píšeš
ještě jednou ti děkuju za naději
Jane11 67: bezva, no to jsem já, zapšklá individualistka
Lhasa 62: zřejmě špatně chápeš smysl diskusí - to má být výměna názorů, a každý má snad právo si na tom svém názoru trvat, ne ? To mám pokaždé, když ty napíšeš něco jiného než já, si říct "ta Lhasa je ale moudrá, jak jsem se mohla já tolik mýlit" a hned mám s tebou ve všem souhlasit, abys byla spokojená ? Vždyť já nikdy nikoho nepřesvědčovala, že si musí myslet totéž, co já, a je mi to jedno, tak proč má někdo přemlouvat mě ? Pochopitelně že když to někdo dělá, jako ty, tak na to nějak zareaguju. Co je špatného na tom, že si hájím svůj názor proti jiným ? Ukaž mi jedinou větu, kterou jsem napsala, a které význam je "všechny vaše názory jsou blbosti". Upřímně - kdybych si to myslela, tak to sem napíšu natvrdo, jako to občas dělají jiné...
Jane11: taky vidím cestu v tom, že se rodiče-dědáčci zapojí v rámci svých možností do rodinného života. Když mají bližší kontakt (i kratší, ale aktivní) s vnoučaty, tak vydrží i tu chvíli, kdy vnoučata jsou hlučnější. Sice budou dva dny vyspávat únavu
a tvrdit, že už je nechtějí dlouho vidět, ale v každém případě budou mít lepší pocity 
a hlavně jiné téma k debatě 
Rikina: Já taky ne. Jenom vždycky najdeš tisíc a jeden důvod, proč jsou rady a názory ostatních špatné. Stejně jako nevím já, co je pravděpodobný u 63letých lidí, nevíš to ani ty. Ale neustále potřebuješ dávat najevo, že ti ostatní se pletou. Tady je x názorů na problém, s kterým se Slávka svěřila. (Mj. "Jakoby úplně vyhasli. Pořád dokola říkají, že pro ně už nic nemá cenu.."). 90% normálních ženských pocítí něco jako empatii a snaží se pomoct. Pak přijde jedna černá Rikina a obrazně řečeno napíše "jsou to blbosti".
mně nejvíc mrzí, že moje maminka nechce být už ani na chalupě, kde to měla ráda
prý tam všude vidí tátu a stýská se jí
to ale v bytě kde spolu žili je podle mě to samý...ale nevyvracím jí to...když nechce, nechce...jen mě mrzí když tam jsme, je hezky a já vím že sedí sama v bytě
Lhasa 57: to si teda nevzpomínám, že bych komukoliv zde cokoli radila
Nám kluk koupil ze svého prvního stálého výdělku jako dárek týdenní rekreaci v Tatranské Lomnici a přestože jsme tam jezdili mockrát s dětmi, tak tento pobyt byl od syna
a moc na něj vzpomínáme, přestože jsem jela přímo z nemocnice 
a naše výšlapy byly omezené 
Byl to jeho způsob poděkování rodičům 
a tak to zůstane 
užili jsme si, ještě když jsme byli schopni si to užít a potěšilo nás to. Zatím nic nepotřebujeme, jsme soběstační, tak si to chceme patřičně vychutnat a užít. Kdo ví jak bude, že 
(ty obavy ve skrytu duše snad má každý
)
Slávko, příčinu jsi přece pojmenovala sama. "Je pravda, že nikdy nepatřili mezi nějak zvlášť aktivní lidi." Přesně tak. Je známo, že s pokračujícím věkem určité (zejména bohužel negativní) vlastnosti člověka nevymizí, nýbrž se naopak prohlubují. Proč jsi čekala, že se z tvých buchtoidních rodičů stanou náhle čiperní, aktivní penzisté?
, ale jakmile zemřel, babička vylétla do světa jako motýl z kukly. Myslím, že za těch deset let od smrti dědy, než zemřela sama, procestovala snad více zemí než já. Jezdila s levnými cestovkami pro důchodce, vždycky si celý rok šetřila. Měla spoustu zážitků, spoustu kamarádů a kamarádek (a ctitelů - většinou o 10-15 let mladších 
), prostě super ženská.
) HNIJE. Jinak se to nedá nazvat. Je to obtížný, nesnesitelný tvor, kterého už celá rodina svorně nesnáší. Ale - celý život to byl líný, protivný, sebelítostivý chlap. Proč by tedy měl být jiný jen proto, že odešel do důchodu? Zůstal pořád stejný a za těch 30 let se to zhoršilo do zcela nepředstavitelných rozměrů. Ničí nám život všem, ale zejména mojí matce a tetě, protože ač zcela zdráv, neustále simuluje choroby a vyžaduje nepřestajnou péči.
Babička je na tom také špatně, celý život byla pesimistická a neaktivní, takže teď tomu není jinak.
V rodině máme příklady oba. Moje již zesnulá babička byla celý život nesmírně činorodá, aktivní, zdravé a veselé mysli. Dokud žil děda, držel ji doma
Prarodiče z matčiny strany - celý život neznali nic než do práce-z práce-postarat o domácnost-zapnout televizi-spát. Děda odešel do předčasného důchodu asi v 58 letech a od té doby (nyní je mu 88 let
Celoživotně aktivní člověk zůstane aktivní i ve stáří. U lidí, kteří takoví nikdy nebyli, to ale ve stáří nelze očekávat.
Rikina: Máš pravdu
Že my všichni se na ty svoje názory nevykašlem a nenecháme radit jenom tebe 
Lhasa 53: co můžeš vědět, co je a není pravděpodobný, zvlášť když jde o lidi, o kterých víš jen z článku...
Jane11: no tak já jsem to psala obecně, ne o tvých rodičích konkrétně, to za prvé. Za druhé nemám ráda lidi, co se pořád snaží kafrat druhejm do života, řídit a směrovat je někam, kam by ti dotyční třeba sami vůbec nechtěli... a to je bohužel dneska běžné, ať už dirigujou rodiče děti nebo naopak. Je tak těžký chápat, že každý máme zodpovědnost jenom za svůj život, a ne za cizí ? Že jenom sami sobě můžeme něco předepisovat ? Já ti taky nepředepisuju, že nesmíš rodičům koupit lázně. Vždyť jim je kup třeba třikrát, mně je to jedno. Já tady obecně píšu svůj názor na daný problém, to se snad smí, ne ? Nakonec nejsem sama, kdo si tady myslí, že ti rodiče z článku jsou možná spokojení a o žádné zásahy zvenčí nestojí...
Rikina: Což je hodně pravděpodobný u 63letých manželů