Přestože je tento způsob léta více než méně nešťastný, vyhodnotila jsem o víkendu, že zelený obsah bazénu ještě přece jen není potřeba využít k rozmnožení ohrožených druhů mloků, žab a zajímavých zástupců vodního hmyzu…

…pravda, za ten rok se to v něm různými formami života jen hemžilo. Navrhla jsem odpolední práci kolem bazénu Radkovi, který se právě tradičně povaloval v papírech a fakturách.

Nakonec by se mu to mohlo líbit jako příjemná změna. Beztak už po těch dnech a nocích, strávených  ve sklepních prostorách kanceláří, bez přístupu životadárného slunce, vypadal jako prvok.

no

„Chudáček, alespoň trošku mu pomůžu a vypustím to sama,“ řekla jsem si a věrna obyčejné lidské logice jsem počala hledat čerpadlo. Marně.

Přece to nevzdám. Pomocí několika metrů různě silných hadic jsem vyhodnotila, že vodu tedy odčerpám s využitím přírodních zákonů. Vzpomněla jsem si na učitele fyziky.

Ano, samospádem se při vyvolání určitého protitlaku čistě teoreticky musí voda začít chovat, jak si přeji. Teorii jsem se jala uvést do praxe. Pro první pokus jsem vybrala nejužší hadici a mocně nasávala. Vida!

Po té, co jsem spolykala několik zdechlých polorozložených mušek, dvě potápky, asi deset deka žabince a přemluvila žaludek, aby slezl zpátky, jsem dosáhla efektu.

Maličký čůreček, který jsem z hadice vyloudila, mi ale nestačil. Zachvácena prvotním úspěchem jsem statečně několik minut sála i tlustou hadici, původně patrně nějakou součást elektrických rozvodů, v naději, že tak dosáhnu rychlejší akce.

Výsledkem mohutného protitlaku a řady pokusů o vítězství nad rourou bylo parádně deformované okolí úst, rudý koláč pod nosem a do lichoběžníku protažená brada.

Přišel Radek.

Radostně se vysvlékl do trenek a pobaveně na mě zíral.

„Co to tady proboha děláš?“

Vytáhla jsem obličej z roury.

„Co asi? Chtěla jsem ti pomoct a vypustit ten sajrajt, než přijdeš. Ovšem jak vidíš, omezila jsem se zatím na originální chutnávku a masáž obličeje, už víš?“ povídám vztekle.

Lámal se v pase.

„Vypadáš jako ptakopysk. He he! Ale děkuju. Jsi hodná. Za to ti teď ukážu, jak se to dělá bez toho, aby sis nechala vcucnout půl obličeje do roury a neměla mezi zubama pulce, ano?“

„Vtipný. Moment, najdu si notýsek na výpisky – pane profesore,“ zamručela jsem a vyplivla vyděšenou mušku.

„Takže miláčku, to se vezme napřed jiný proud vody. Například takováto, zde přítomná, zahradní hadice. Po té se volně vloží nikoli do úst, ale do ústí jedné strany vybrané rourky. Druhý konec se podrží pevně pod vodou.

Ladně se vztyčil.

„Píšeš si?“

„Vtipe!“

„Nyní bych tě rád požádal o drobnou spolupráci. Neboj, už nic polykat nemusíš.

„Ha ha!“

„Uchop prosím hadici a vyzdvihni ji co nejvýš nad svou hlavou tak, aby uprostřed byla níž a na konci výš a pak směřovala dolů.“

h

„Držíš?“

„Držím!“

„Stříkám!“

Zachvátil mě záchvat smíchu. Záhy přešel.

„Rychle to ponoř!!“ zavelel.

„To bylo moc pomalu – znova!“

Krom toho, že jsem si vodu nalila na hlavu, do bot, za krk a všude, vykloubila si rameno a bolelo mě za krkem, se nestalo nic.

„Držíš blbě a noříš pomalu,“ smál se záškodnicky

„Si to pojď držet sám!“

„Jdu. Budeš stříkat.

„S radostí!“

I tato radost mě ovšem přešla po té, co jsem byla nucena vlézt bosa do toho humusu zelené barvy, plného různých forem života na různém stupni vývoje.

„Radku, já se bojim, že mě něco kousne….fuj. Klouže to, to je humus, ble

„Prosim tě, co řešíš? Vždyť už jsi to i jedla a teď se bojíš tam vlízt?“

„Dík… Hele, a co kdybychom ten bazén prostě rozebrali, nechali ho vytéct a pak ho zase složili?“

„Vzdát se? Nikdy! Jak bych pohlédl do zrcadla?“

k„Jako dneska ráno třeba.

„NE!“

„Fajn! A  proč jsi vlastně loni k téhle věci nekoupil taky čerpadlo?“

„Nevím, asi jsem na to nepomyslel“

„Hmmm -  já bych na to s ascendentem v Panně myslela určitě...

„Hele, ty ascendente, držíš?“

„Držím a máchám si tam spoďáry, fuj!“

„Neřeš spoďáry, strč to pod vodu a stříkej!“

„Stříkám.

Povedlo se mu to napoprvé. Ani se pacholek nepolil, přestože jsem si to usilovně přála….

Rovněž jsem si při tom držení hadice, kdy mi mezi prsty klouzaly všemožné potvůrky s tykadélky a různě dlouhými nožičkami, představovala, jak mu večer přidávám ten žabinec do špenátu, což mi dělalo velice dobře.

rStál tam jako nějaký dobyvatel nad neškodným nepřátelským vojskem. Pod ním poslušně ležel šik hadic, které statečně přepral.

Já vypadala jako umolousaná onuce s kapřími rty.

„Miláčku, mohu tě o něco požádat?“ pravil shovívavě.

„Nevim...

„Můžeš mi prosím z té velké skříně v obýváku donést takovou láhev s desinfekčním roztokem do bazénů, který jsem, jak si vzpomínám, určitě zakoupil?“

Přes milion předmětů, potápěčských bot, rukavic, horolezeckých lan, cepínů a roztodivných držáků jsem se dopracovala k části vybavení pořízeného loni spolu s bazénem.

Našla jsem kýženou lahev a... co to je tohle? Moment  - nápis  Č E R P A D L O...

Zapíchla jsem se do okna a zavolala na něho celým jménem.

„Anoooo !! …a vida, soudě podle tvého výrazu jsi našla i čerpadlo, viď?? No, ale já si vážně nebyl jistej!“

...

„Ale byla to takhle větší legrace, ne?!“