Původně jsem myslela, že k dnešnímu tématu nemám co říct, ale kombinace táborových nočních her a strachu mne inspirovala…
Před dvěma lety jsem byla na táboře, spíše už na jen na návštěvě (než jako vedoucí). Byl krásný jasný večer, čas jako stvořený pro noční hru.. A tak po setmění vedoucí odvedli děcka kousek do tmy a hráli hru, takovou tu klasiku – plížit se k ohníčku, nenechat se odhalit a zapsat všechny věci, které jsou u ohně na zemi položené. Takže klidná hra, žádné běhání, žádný vzruch.
Ovšem asi 5 minut po začátku hry, kdy jsme si my, co jsme na táboře byli jen na skok, uvařili čajík a sedli si, se začalo cosi dít. Ozval se řev, vedoucí doletěli do tábora a byli mimo – informace: Jedna z holek, už asi 15letá, si „vypíchla oko“. Za chvíli i s tou dívčinou dorazili, na místě byla i zdravotnice, ale scéna to byla hororová: Holka se drží za oko, ruce zakrvácené, řve jak na lesy, zdravotník vyklepaný skoro stejně jako ona a k tomu sbor malých dětí, které spustily pro jistotu taky a srotily se kolem ní.
Řádně vyděšené jsme okamžitě nastartovali auto a vyrazili na pohotovost, která měla být 20 km daleko. Jízda byla hrozivá, protože jednak jsem si nevzala v té rychlosti brýle (naštěstí jen jedničky), na cestě se motali lidi jdoucí na zábavu, jela jsem rychleji, než je zdrávo, a hlavně v autě sténající a brečící holka v šoku. Byli jsme tam na ni tři a tolik nucených vtípků a smíchu jsme asi do té doby nikdo nevymysleli. Když jsme dorazili do vesnice s pohotovostí, zjistili jsme, že o víkendech pohotovost nefunguje, a tak jsme před sebou měli dalších 20 km do města…. a pláč se spustil nanovo. Jízda pokračovala, strojený humor taktéž a byli jsme opravdu šťastní, když jsme dorazili do nemocnice. Všechno naštěstí dopadlo dobře – sice se oko muselo šít, ale krev byla jen z roztrženého víčka a dnes už je všechno skoro v pořádku.
Když se ta naše chudinka uklidnila, rozbrečela se hlavně z toho, že se hned na tábor nemůže vrátit. Sestřička se na nás v té chvíli podívala dost útrpně, a to jsme se už sebekriticky zhodnotili i my – ve špinavých pohorách, oblečení od kouře, pomalovaní uhlíky, bláto z nás odpadávalo… super.
Všechno mělo dobrý konec, ale na ten večer nezapomenu. Když jsme zjistili, že je holčina v pohodě, všechno z nás spadlo, ale ještě jsme to dost dlouho vydýchávali – ten pocit, když vezete holku v autě, o které nevíte, jestli oko fakt nemá vypíchnuté (nenechala nikoho se na to podívat), řve „já budu slepá, já na to nevidím“ a je v šoku a vy se ji snažíte půl hodiny uklidňovat, že to vůbec, ale vůbec nic není, a že takhle si oko vypíchl vlastně každý druhý, už zažít nechci. Vím, jsou horší věci, ale ještě teď se otřepu, ten strach o ni byl fakt velký - a myslím, že strach, který má člověk o své nejbližší, patří opravdu k těm úplně nejhorším.
A stejně vím, že se to kdykoliv může znova stát a nejde tomu zabránit – hra byla opravdu klidná, a kdyby se chovala podle pravidel, nic se nemohlo stát, ale ona se z nějakého důvodu kamsi rozběhla a neviděla v tom šeru (a taky proto, že si sundala brýle) jakousi větvičku. A tomu nezabráníte, leda by děti o prázdninách seděly doma a ani se nehly….
Fialinka
Fuj, krev z oka! Já být v kůži té slečny, tak řvu jak pavián - představa, že uvidím jen na jedno oko, by mě vyděsila. Ještěže to dobře dopadlo.
Odstartovala soutěž - tady.
Zahrajte si s námi slovní fotbálek - pravidla ZDE!
STRAŠIDLA A STRAŠIDELNÉ HISTORKY
Stalo se vám něco, z čeho běhá mráz po zádech?
Jaké historky jste si vyprávěli jako děti?
Kdy jste se nejvíc báli?
Nevěříte na strašidlo a přesto jste ho potkali?
Vypadali jste někdy jako strašidlo?
Co táborové noční hry?
Přespala jste někdy na hradě?
Napište nám na:
redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Zjišťuju, že až teprve s věkem si začínám uvědomovat, co všechno se může svěřeným ratolestem stát na akcích jako jsou tábory, školní výlety a podobně a tím víc obdivuju vedoucí a učitele, že na sebe vůbec berou tak velké riziko a zodpovědnost (je mi jasné, že i kdyby se přetrhli, tak všechny nejde uhlídat).
Je sice asi pravda, že kdyby dotyčná běhala po lese v lyžařských brýlích, jak kvůli bezpečnosti při akčních lesních hrách doporučuje jeden kamarád, tak by oko zůstalo nedotčené, ale reálně si to moc představit neumím...
Znám ten strach.Byli jsme se synem(tehdy 12let) v lese na houby a on si občas zvedl klacík,kterým oťukával stromy.Byly asi dost suché,protože mu špička z jednoho klacíku vletěla a vyletěla z oka,ale už s čočkou,což jsme se dozvěděli až v nemocnici.Při operaci dostal 13 stehů a za rok čočku umělou.Byl to okamžik, který mu změnil život.Člověk se může stále snažit děti chránit,ale někdy to prostě nevyjde.