Přestavování dětského pokoje, dvojnásobné množství prádla, starosti s prvorozeným – z trůnu svrženým princem či princeznou… Opravdu chcete druhé dítě, stojí to vůbec za to? A jak brzy?

Názory na prospěšnost či škodlivost „jedináčkovství“ se v průběhu právě uplynulého století pozoruhodně proměňovaly, od striktního odsouzení jedináčků jako „rozmazlených egoistů“ až po jejich přeceňování („chytřejší, ctižádostivější, aktivnější“). Poslední studie však naznačují, že pro vývoj dítěte není existence či počet sourozenců rozhodující – důležitější je, jak rodina funguje jako celek. Rodiče jedináčka, kteří dokážou stanovit (a dodržovat!) rozumná pravidla, nemusejí mít strach, že vychovají sebestředného ukňourance; stejně tak existují způsoby, jak dítěti ulehčit příchod sourozence a udržet jeho žárlivost v přijatelných mezích.

 

Neslibujte kamaráda na hraní

Vyvolávání klamných nadějí je jednou z nejčastějších chyb, kterých se rodiče dopouštějí. „To bude fajn, až budeš mít brášku nebo sestřičku! Počkej, co si spolu užijete!“ Přejí si, aby se jejich dítě na příchod miminka těšilo, místo toho mu ale připravují velké zklamání. Váš prvorozený si už možná představuje, jak bude s bráchou závodit na tříkolce a zápasit – nebo se těší, jak bude sestřičku chovat v krajkové zavinovačce a krmit z lahvičky, podobně jako svoje tiché, trpělivé plastikové mimino. Nemá tušení, že se blíží otravné a choulostivé stvoření, které neumí mluvit, nedovede si hrát, každou chvíli vřeští a chce mít mámu pořád jen pro sebe… Tohle všechno by vaše dítě mělo vědět už předem – a také to, že se všechno časem změní k lepšímu. Máte-li tu možnost, jděte na návštěvu ke známým, kde mají také miminko, a společně s dítětem sledujte „tetu“ při všem, co dělá - to mu objasní víc než sáhodlouhé povídání.

 

Žárlivost bolí!

Příchod mladšího sourozence těžce nese každé dítě. I to nejhodnější, nejrozumnější, i takové, které – podle nejlepšího přesvědčení jeho rodičů – nemá k žárlivosti nejmenší důvod. Liší se jen způsoby, kterými děti tuto svou bolest zpracovávají: Temperamentnější povaha „protivné mimino“ poškrábe, pokouše nebo přidusí polštářem, mírnější (nebo starší) dítě vytěsní své nežádoucí pocity do podvědomí. A rodiče se nestačí divit, proč se takový velký kluk zase začal počurávat, jak to, že se vrátilo období vzdoru, kde se berou stížnosti na chování ve školce nebo náhlé zhoršení školního prospěchu. Pokud se u staršího dítěte objeví v prvním roce po narození sourozence nějaké sociální nebo zdravotní problémy, v naprosté většině případů zde existuje skrytá spojitost.

Jak už bylo řečeno, úplně zbavit žárlivosti můžeme dítě jedině tak, že mu umožníme zůstat jedináčkem. Hodně ale pomůže dobrá příprava před narozením druhého dítěte. Hodně se synem nebo dcerou mluvte o tom, co přijde. Vysvětlete mu/jí, že se na vašem vztahu nic nemění, i když teď budete mít na sebe méně času. Nutné přestavby bytu (dětského pokoje) můžete prvorozenému osladit tím, že dostane svou první opravdovou postel (ta malá se hodí tak leda pro mimina!) nebo psací stůl. Dovolte mu vybrat nové povlečení či tapety a dejte mu najevo, že je právoplatným členem rodiny.

Dobré přijetí „vetřelce“ můžete podpořit pěkným dárkem, který miminko dítěti „přinese“ (nemusíte se bát, že si bude lámat hlavu logikou věci – dárek přijde vždycky vhod, ať už se vzal odkudkoli).

 

Dvě děti – a jenom jedna náruč

Něžné chvilky tichého souladu při kojení jsou pro malé žárlivce obzvlášť těžkou zkouškou. Není divu, že si zrovna takové situace vybírají k nejdrsnějším provokacím! Bouchání dveřmi, vyhazování nádobí z kuchyňské linky, vylévání pití na podlahu, otvírání oken, útěky z bytu – všechno to usilovné a cílevědomé zlobení má jediný cíl: přerušit to láskyplné spojení a obrátit maminčinu pozornost na sebe. Tak to totiž malé dítě cítí, přestože je to pro nás těžko pochopitelné: Je lepší dostat vyhubováno nebo dokonce naplácáno, jen když to mámu přinutí vstát a přijít. Proto dělá to nejhorší, o čem ví, že stoprocentně zabere.

Pro matku je tohle období mimořádně náročné. Je pod dvojím tlakem – nechce ublížit staršímu, ale ani připravit mladšího o chvilky nerušené něhy a hraní. Je fyzicky vyčerpaná a nevyspalá a stojí ji opravdu hodně sil, aby se ovládla a malého provokatéra prostě nezmydlila jako žito. Za této situace je naprosto nezbytné, aby nastoupila účinná pomoc zvenčí. Je třeba zajistit, aby měla maminka příležitost nerušeně pobýt s miminkem (zatímco tatínek s druhým dítětem vyrazí na dobrodružný výlet), ale aby měla také možnost věnovat se výhradně staršímu dítěti  (zatímco babička nebo kamarádka vozí venku kočárek). Když bude mít větší dítě zajištěné chvíle, kdy má mámu jen pro sebe, bude mnohem ochotnější dopřát totéž i bráškovi nebo sestřičce.

 

Jak zvládáte„sourozenecké konstelace“ Vy?

Myslíte si, že z jedináčka vyroste malý sobeček?
Jak velký časový odstup mezi dětmi považujete za ideální?

A jaký je vůbec nejhorší?

TÉMATA:
DŮM A BYT