Na svůj nevydařený návrat si zavzpomínala také čtenářka s přezdívkou Ježurka. Tentokrát budeme trošku smutnit...

Tak jsem si dnes u příležitosti vašeho tématu zavzpomínala na opravdu "hodně staré časy". Bylo tomu v lednu už 40 let, co jsem konečně pochopila, že slepovat vztah není moc dobré.
Vdávala jsem se jako mladá za svou první lásku. Byl to můj opravdu první chlapec a počítala jsem s tím, že bude také poslední. Bohužel. Semlelo se to tak, že jsme se kvůli bytu odstěhovali 350 km daleko od rodičů, sourozenců, kamarádů, spolužáků, ale měli jsme byt a hlavně, byli jsme v něm sami, i když jsme neměli ani peníze, ani nábytek. Stěhovali jsme se už ale s dvouměsíčním synem, kterého jsme měli do roka. Bylo to naše sluníčko a my byli šťastni.
Brzy - tedy za tři roky - se nám narodila naše plánovaná a milovaná dcerka. Zdálo se, že nám kromě peněz, které pro nás nebyly tak podstatné, už nic nechybí. Rodiče občas jezdili k nám, někdy zase my k nim. Dcera se narodila jako zdravá, ale bohužel nám zemřela, když jí byly tři měsíce. Myslím, že to nám na našem vztahu nepřidalo a neuměli jsme se s tím srovnat. Chtěla jsem hned další dítě, ale musela jsem chvíli počkat, tedy za dva roky poté se nám narodila další "vymodlená" dcera.
Už to ale nebylo jako dřív. Já se asi víc soustředila na to, aby byly děti zdravé a manžel to řešil po "svém". Alkohol, kamarádi a hlavně kamarádky, rozvedli jsme se, protože odešel k jiné, když bylo dceři jeden rok a synovi šest.
Děti jsem bránila zuby nehty, i když ani ON se jich nechtěl vzdát. Děti jsem si vybojovala, manžel za nimi docházel, ale víc než za nimi, zůstával potom večer u mne. Trvalo to tři roky, ta, kvůli které se s námi rozešel, ta ho nakonec nechala a já jsem rezignovala. Řekla jsem si, že jsou tady jeho děti, slíbila jsem mu tolerovat všechno možné a on tedy slíbil, že se vrátí. Ale jen do té doby, než odešel z návštěvy ode mne z nemocnice s mou mladší kolegyní a hned k ní do bytu.
Tak to byla tečka. Za vším. Za ideály, za láskou, za přátelstvím s kolegyní. Tolerance je sice v manželství potřeba, ale ne za každou cenu. Kolegyně byla pro mne "vzduch" dvacet let, ale čas všechny rány zhojí. Navíc už jsem třicet let zase šťastně vdaná a děti? Nehlásí se k nim ani táta, ani ony k němu. Vnoučátka ani nezná a ani se na ně nezeptá.
Tak druhá šance nevyšla. Třeba ale někomu ano, tenkrát jsem se tomu vůbec nebránila. Hezký den všem přeje

Ježurka

Text neprošel jazykovou úpravou

DNEŠNÍ TÉMA: Nový život se starým partnerem