Dobrý den.

Mé jméno je  Pavlína a chtěla bych se s Vámi podělit o zážitky z prázdninové dovolené v rekreačním středisku TJ Zora Libeř. Příběh vznikl jako poděkování nevidomému správci tohoto střediska.

1. srpna jsem vyrazila se synem a kamarádkou vlakem do Prahy. Už jen cesta byla zajímavá, protože táhnout tolik zavazadel jako jsme měli my, by bylo hodně i pro dva chlapy, natož pro dvě holky. Málem jsme Vám vybourali vchodové dveře na Hlavním nádraží, za což se omlouváme, ale prostě jsme usoudily, že by mohly být trochu větší. Následovala cesta metrem, kdy jsme uvažovali o tom, že budeme zavazadla postupně vyhazovat na každé zastávce a pak to půjdeme posbírat, protože se nám zdálo nemožné abychom je stihly vytáhat najednou, ale kupodivu jsme to zvládly. Dojeli jsme na smluvené místo na Budějovickou a dokonce jsme našli i východ ven. Můj syn bohužel zahlédl McDonald  a už jsme ho neudržely. Pan Otoupal (správce střediska) nám slíbil, že tam pro nás dojedou. Po chvilce čekání dorazil pan správce  s Rosťou (řidič) a nevím proč se divili že máme tolik zavazadel, vždyť jsme přece ženské a všechno co sebou máme budeme určitě potřebovat. Pak následovala nákupní horečka v Albertu a jeli jsme do střediska. Cesta proběhla v klidu, jen ty poznámky o selkách z vesnice se nám moc nezamlouvaly, ale brali jsme to s ledovým klidem. Nutno podotknout že jsme s Rožnova pod Radhoštěm a i když je to město, tak proti Praze je to spíš vesnice.

Po příjezdu se konalo ubytování, byla nám přidělená chatka pro 4 osoby. Jelikož kamarádka usoudila, že na horní postel by po nějakém tom pivečku nevylezla a syna jsem měla strach tam dát, tak to zbylo na mě. Nevadí, přece jen v práci šplhám po žebři, tak to pro mě nebude nic nového. Vybalily jsme naše důležité věci k přežití a vydaly se prozkoumat terasu u restaurace. Seznámili jsme se spoustou lidmi, kteří tam pobývají a všichni byli milí a přátelští.

Areál sám o sobě je opravdu hezký a v krásné přírodě. Neodhadnu jak je velký, ale chatek je tam kolem 30. Pořád se tam nějaké přistavují, takže jakmile to bude dokončeno bude mít areál opravdu velkou kapacitu. Chatky jsou dobře vybaveny. Vše co potřebujete k nenáročné dovolené tam najdete postele, skříň, stůl a židle. V předpokoji je lednice a skříňky na uložení potravin. Každá chatka má své sociální vybavení, včetně sprchového koutu, což je ideální. Chatky jsou zděné a v zimě vytápěné, takže ideální pro dovolenou v každém ročním období. Ubytování je opravdu za hubičku a ceny v restauraci taktéž. Pro aktivní hosty je k dispozici hřiště, kde se pravidelně v pátek a sobotu scházejí hosté na nohejbal, nebo volejbal. My ho použili na pinkání a na badminton. Hned pod areálem je rybník, který se dříve využíval i ke koupání, ale bohužel po povodních nebyl vybagrován, tak je koupání jen pro otrlé. Pan správce to vede pevnou rukou a i přes to, že je nevidomý to zvládá s bravurou sobě vlastní. Patří mu všechen obdiv, je opravdu silná osobnost a moc hodný člověk. Tolik k popisu areálu a pana správce.

Náš pobyt probíhal v poklidu a opravdu jsme si užívali klidu a pohody a nabírali síly na to až nám dovolená skončí a my budeme muset do práce. Pan správce byl tak hodný, že nás odvezl do Prahy do nákupního centra kde jsme se s kamarádkou vyřádily a utratily nějaké to kapesné na dovolenou. Další návštěva Prahy se konala za doprovodu pana správce, který nás chtěl nejspíš unavit, tak nás provedl snad po celé Praze. Začali jsme na Václaváku, odtud jsme se vydali na Staroměstské náměstí, nějakým nedopatřením jsme pana správce odvedly před Prašnou bránu a v domnění, že jsme na Staroměstském náměstí jsme s kamarádkou obdivovaly a fotily Orloj. Z omylu nás vyvedl až pan správce, který se s námi dohadoval, že naproti musí být podloubí a my mu tvrdily, že tam žádné není, že je tady jen nějaká brána. Načež prohlásil, že jsme selky z dědiny a obdivujeme Prašnou bránu. Tak jsme se teda vydali směrem k Orloji a už jsme se raději nechaly vést panem správcem. Cestou jsme ještě omylem zašli do slepé uličky, kde jsme hned na začátku ucítily kouř z trávy a po pár krocích jsme zjistili, že tam asi cesta nevede, když jsem viděla ty zhulené lidi jak se po nás dívají, tak mi nebylo do zpěvu.

Po chvilce jsme došli před ten správný Orloj a už jsme se kochaly památkou. Poté jsme se vydali na Karlův most, kde jsme udělali pár fotek a pokračovali v cestě na hrad. Po vyšplhání na hrad jsme obdivovali výhled na Prahu a pokračovali na Petřín. Cestou jsme narazili na příjemné občerstvení s normálními cenami a dali si kafčo a něco k zakousnutí. Jelikož jsem byla pasována na vodícího psa pana správce, byli tak hodní, že mi dokonce koupili kostičku, ale nepustili mě na dětské hřiště, protože tam psi nesmí. No co bych neudělala pro pobavení všech. Už mi to zůstalo a dělali si ze mě legraci po zbytek cesty. Na Petříně jsme zašli do zrcadlové síně a tak už jsem se dlouho nezasmála. I když zrcadlo, které mě udělalo třikrát širší jsem měla sto chutí rozbít. Při pohledu nahoru na rozhlednu syn a kamarádka kapitulovali, tak jsem nahoru šlapala jen já a pan správce a při pohledu na Prahu jsem ani chvilku nelitovala. Pak už nás čekala lanovka dolů a tramvaj. Metrem jsem zdárně dojeli na stanici kde nás vyzvedl řidič a jeli jsem příjemně unaveni zpět na areál. Výlet byl úžasný a tímto bych chtěla panu správci moc poděkovat.

V pátek odjela kamarádka za známýma do Prahy a já zůstala v areálu jen se synem. Jeli jsme na výlet do Jílové do muzea zlatokopectví, prohlídka byla zajímavá a poutavá. Rozhodli jsme se pro prohlídku zpřístupněné štoly, tak jsem se vydali autem o kus dál. Po zaparkování a zjištění směru jsme se vydali hledat štolu. Po pár kilometrech běhání z kopce do kopce, cestou necestou jsem štolu stejně nenašli. Nevím kde byla, ale paní která nás nasměrovala  z toho měla evidentně radost. Jeli jsem raději na pohár do cukrárny. Ještě následoval výlet do blízkého domova sociální péče Laguna, kde má pan správce kamaráda Martina, který se tam stará o zvířata. Byl tak hodný a ukázal nám všechny zvířata co tam má. Syn a poté i já jsme si vyzkoušeli jízdu na koni. Pěšky jsme se vrátili na středisko a s chutí jsme se pustili do večeře.

Další den jsme se vydali opět do domova na koně. Martin se rozhodl, že nás úplně utahá, tak nás provedl po velkých kopcích. Synovi se to moooc líbilo, jelikož se vezl, jen my s panem správcem jsme šlapali za koněm po svých. Kousek před domovem jsme se vystřídali a na koně jsem šla já. Martin je nejspíš od přírody vtipný člověk, takže mi dal uzdu do rukou a nechal mě ať vedu koně sama. Ze začátku to šlo, ale jakmile koník ucítil, že je doma, tak mě přestal poslouchat a jelikož už měl asi pořádný hlad, tak nečekaně sehnul  hlavu dolů a já se málem svezla po krku na zem. Když ona ta tráva vypadala tak lákavě. Udržela jsem se zuby nehty, ale už jsem s nim nepohnula, takže jsem chtě nechtě slezla a  nechala ho ať se pase. Následovalo hřebelcování a krmení. Potom jsme si dali kafe s Martinem a šli jsem na večeři do areálu. Byla to naše poslední večeře na dovolené. Večer jsme poseděli a druhý den ráno nastalo balení. Byl to nelehký úkol všechno zase nacpat do tašek, ale podařilo se. Kolem poledne nás odvezli na nádraží a po srdceryvném loučení jsme se rozjeli k domovu.

Těžko popsat dovolenou jednou větou. Byl to nezapomenutelný týden a chtěla bych moc poděkovat všem lidem, kteří nám dovolenou zpříjemnili. Jmenovitě: Správce pan Otoupal, tomu patří největší díky za všechno co pro nás dělal, dále Michale – Moc hodná holka,která nezkazí žádnou legraci,  Marianě – další super hodná holka, Rosťovi – super kluk a srandista, Zdeňkovi – výborný a hodný človíček, Robertovi –  ztřeštěný, ale hodný kluk a v neposlední řadě Martinovi, je to takový moc hodný človíček a všem lidem z areálu. Snad jsem na nikoho nezapomněla.

Rekreační středisko Libeř můžu směle doporučit všem lidem, kteří si chtějí užít skvělou dovolenou v krásné přírodě, jak zamilovaní, tak rodiče s dětmi nebo s partou kamarádů.

Moc ráda se tam zase vrátím užít si skvělou dovolenou.

S krásnými vzpomínkami Pavlína

http://rszora.braillnet.cz/

Reklama