Byly jsme mladé a odvážné. Bylo léto 1990 a my se vrátily z dovolených u moře. Já byla v Řecku, kde jsem se samozřejmě hrozně zamilovala, a kamarádka se právě vrátila ze Sardinie. Také se tam zamilovala. Její láskou se navždy staly plachetnice, na kterých strávila coby pomocný plavčík uplynulé týdny.

 

Byly jsme ale kamarádky nerozlučné a společnou dovolenou jsme si nemohly nechat ujít.

Chtělo to levnější a nenáročnou variantu a nakonec vyhrál výlet na Balaton. Našly jsem totiž neuvěřitelně výhodnou nabídku.

Za ubytování v privatu včetně kuponů na jídlo a dopravu lůžkovým vlakem byla cena velmi nízká.

Dohodly jsme se ze dne na den a ve svých dvaceti letech se sbalenými batohy uháněly na nádraží.

 

Cesta byla náramná.

Při pravidelném zvuku tudum, tudum, tudum, který nám ke spaní vyluzoval náš vlak, jsme se dostaly až k Balatonu.

Dopátraly jsme se našeho ubytování a shledaly jsme, že je jím chatrný domek velmi staré paní. Všude pobíhaly kočky a také to tam jimi patřičně páchlo. Majitelka mluvila pouze maďarsky, občas nás ohromila německým slůvkem. Musely jsme jí velmi důrazně mávat před obličejem naším poukazem na ubytování, aby pochopila, že nejsme zlodějky, že jsme jen turistky. Po notné chvíli si vzpomněla na svou dohodu s cestovní kanceláří. Dovedla nás do našeho pokojíku, který byl komplet hnědozelené barvy. Kočky šly s námi...

Kamarádka kvůli vhodnému navázání komunikace podotkla: „schoene Katze…“ a mile se na starou paní usmála. Ta jí však nerozuměla ani tento kompliment týkající se smradlavého koťátka..

 

Náladu jsem si chtěly spravit dobrým jídlem.

Našly jsme restauraci, ve které byly směnitelné naše kupony na jídlo. Daly jsme si slabý vývar s nudlemi a to bylo všechno. Tato vlažná polévka nám totiž „sežrala“ všechny kupony, které nám cestovní kancelář poskytla jakožto poukázky na jídlo na celý týden…

 

A tak už tedy snad jen to koupání.

Počasí bylo polojasné a teplo na koupání bylo tento první den naší dovolené jen tak tak, ale náladu jsme si už skutečně spravit musely. Přišly jsme k velkému jezeru a spatřily, jak moc je kalné. V našich myslích se začaly samovolně zobrazovat pohledy na mořská pobřeží s jejich průzračnou vodou, která nám utkvěla v paměti z předešlých dovolených.

Přesto jsme se šly vykoupat. Šly jsme vodou a vodu měly po kolena. Šly jsme sto metrů a vody měly stále po kolena. Když po dalších padesáti metrech stoupla hladina opravdu nepatrně, rozbrečely jsme se..

 

Vrátily jsme se na břeh a poplakaly si na rameni. Štkaly jsme při vzpomínkách na mého Řeka a na kamarádky plavby na plachetnicích...

 

Pobyt jsme vydržely ještě pár dní a vydaly se k domovu o něco dříve. Ve vlaku jsme neuplatnily naše místenky a cestu do Prahy prospaly v uličce mezi řvoucími a stále cosi oslavujícími pubertálními Němci. Domů jsme přijely zcela zničené a od té doby víme, kam už jistě nikdy nepojedeme..

 

S kamarádkou se scházíme dodneška, i když od dovolené na Balatonu uběhlo již patnáct let. Vyprávíme si své zážitky z dovolených s dětmi a smějeme se pojmu „pěkná smradlavá kočička“. Rozumíme si a nasmějeme se spolu dodnes.

 

A proto jsme spolu tehdy na společnou dovolenou prostě musely.

Občas se při našem oblíbeném tlachání pozastavíme u zážitků z našeho mládí.

Právě příhody z Balatonu bývají často důvodem našeho hlasitého smíchu. A tak to tehdy možná stálo za to…

 

 

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ