Milada (35) vyrůstala v neúplně rodině. Otec odešel, když byla ještě malá, přesto podle matky dost velká na to, aby se mohla starat o mladšího bratra. „Bylo mi sedm, když jsem dostala na starost tříletého bráchu. Mamka se měla co ohánět, aby nás uživila, protože táta platil minimum a často ještě se zpožděním. Mámě nic nevyčítám. Neměla jinou možnost,“ vypráví. „Když jsem nastoupila na učňák, poznala jsem Karla. A těsně před svými osmnáctými narozeninami jsem se strachem i radostí zároveň zjistila, že čekám dítě.“

Mladému páru nikdo moc šancí nedával. Přesto se pár týdnů nato vzali a několik let i šťastně fungovali. „Kája byl šikovný a peníze uměl vydělat. Já byla s Eliškou doma, starala se o domácnost a příležitostně pomáhala ještě mamce. Ve třech letech nastoupila Eliška do školky a já do práce. Nic jsem neuměla, byla jsem mladá a bez praxe, nikde na mě nečekali. Vzala jsem, co se naskytlo, a začala pracovat za pásem v místní mlékárně. Těsně po Eliščiným nástupu do školy jsem zjistila, že jsem opět těhotná. A těsně po porodu naší druhé dcerky diagnostikovali Kájovi rakovinu varlat,“ svěřuje se Milada.

62138034b36d5blobid0.jpg
Foto: Shutterstock

Pro mladou rodinu nastalo složité období. Bojovali, jak to šlo, přesto prohráli. K rakovině se přidaly další komplikace, kterým Miladin manžel nakonec podlehl. „Rok a půl jsme věřili, že to bude dobré. Pak se ale Kájův stav opět zhoršil a jednu nemoc posílila druhá. Na jeho už tak zesláblé tělo to bylo moc a během několika týdnů odešel…“ říká tiše mladá žena. „Měla jsem pocit, jako bych najednou žila mámin život. Také ona zůstala sama se dvěma malými dětmi, i ona z nutnosti předala část své zodpovědnosti na své starší dítě. Ona tehdy na mě, já později na Elišku. Dnes toho nepopsatelně lituji,“ přiznává.

Starší Eliška se od útlého věku všemožně snažila matce pomoci. V rámci svých věkových možností vnímala, že se v rodině něco děje, cítila, že se její život mění. A když s matkou a mladší Karolínkou zůstaly samy, cosi uvnitř jí dávalo sílu být matce co nejvíc nápomocná. Ta to vítala a postupně si na Eliščinu pomoc zvykla. „Přestala jsem být vůči Elišce pozorná. Brala jsem jako samozřejmost, že mi v tak nízkém věku tolik pomáhá. Sama jsem z podobného prostředí vzešla… Vůbec jsem nevnímala, jak ji okrádám o bezstarostné dny. Měla jsem co dělat sama se sebou a mladší Kája byla jako z divokých vajec. Úplný opak Elišky,“ vypráví Milada.

Roky plynuly a Eliška vstoupila do puberty. „Úplně se uzavřela. Dlouhé hodiny trávila o samotě ve svém pokoji, přesto mi stále byla dost k ruce. Vlastně mi vyhovovalo, že je pořád tak klidná, a zvláštní pozornost jsem nevěnovala ani tomu, jak smutně působí. Přestala se smát, neměla ani žádnou dobrou kamarádku. Až když mi jednou zavolali ze školy, že se Eliška zhroutila a

je v nemocnici, začala jsem se opravdu bát.“

an2.jpg
Foto: Shutterstock

Lékař v nemocnici konstatoval značný stupeň podvýživy a doporučil psychoterapii. Milada si poprvé všimla, jak hubená a bledá její dcera je. Až zpětně se jí začaly vybavovat okamžiky, kdy po bytě opakovaně nacházela spousty Eliščiných vlasů, které jí začaly díky nedostatečné výživě padat, teprve teď vnímala, jak je její dcera bledá. Až následně zjistila, že Eliška nosila vždy několik vrstev oblečení; jednak proto, aby skryla svou hubenost, a také proto, že jí bylo stále chladno. Zdrcená Milada si příliš pozdě plně uvědomila, že s Eliškou za poslední měsíce nikdy společně nestolovala, a přestože dcera sama často vařila pro ostatní, nikdy s nimi nejedla. Pokaždé tvrdila, že je plná a nají se později.

Elišce byla diagnostikována mentální anorexie. Záludná choroba, která má plíživý nástup, o to větší následnou sílu. Psychiatr, který dívku získal do péče, vysvětlil matce, že Eliščina citlivost v kombinaci s náročným dětstvím vyústila v psychické onemocnění. Protože dívka dosud neměla nad svým životem kontrolu a od malička jí chybělo ukotvení, začala vnímat stravu jako jediný záchytný bod, který může mít jen ona sama pevně v rukách. A postupně přestávala jíst. „Jen těžko to chápu,“ přiznává Milada. „Nedokážu porozumět tomu, proč někdo dobrovolně nejí a zcela vědomě si ničí zdraví i krásu…“ Přesto se dnes Eliščina matka snaží co nejvíc spolupracovat s lékařem a být dceři maximální oporou. „Základem úspěchu je ale to, aby Eliška sama chtěla svou nemoc pustit. To se nám zatím příliš nedaří,“ konstatuje smutně Milada.

an1.jpg
Foto: Shutterstock

Mentální anorexie je psychiatrické onemocnění týkající se zejména dospívajících dívek, které spočívá ve striktním odmítání potravy z různých psychických příčin. Na dospívající organismus má devastující účinky a může vést k závažnému narušení tělesného i psychického vývoje. Ve svém důsledku může extrémní vyhladovění vést až k smrti postižené, což bohužel není nijak výjimečná situace.

Čtěte také:

Zdroj: příběh čtenářky Milady zpracovala autorka článku, wikiskripta.eu