Ahojky všichni,

chtěla bych se vás zeptat na spoustu otázek, které mi zůstaly nezodpovězeny, ale abyste pochopily, proč se tak hloupě ptám, napíšu trochu historie - nazvanou „z mého života“.

Vezmu to trochu chronologicky, i když to bude chvílemi připomínat životopis, ale aby měly ty moje řádky nějaký řád (to je slovní spojení;-)

Jsem 16 let vdaná, mám úžasný 3 holky... ve věku 16 a 13letá dvojčata. Vdávala jsem se, páč jsem „musela“ a musím upřímně přiznat, že kdybych nebyla těhotná, asi by to svatbou neskončilo. Když se narodila dcera, přestěhovaly jsme se za manželem do 50 km vzdáleného města….a „žili“ jsme. Žádná „žhavárna“ , občasná výměna názorů - prostě klasika.Aspoň se mi to tak zdálo.

Sled událostí byl takový, že se o 3 roky později narodila dvojčata, a protože jedno z dvojčat ve 3 letech prodělalo vážnou operaci a nemohla chodit do školky, nastoupila jsem do práce, až když holky začaly chodit do školy. Suma sumárum jsem byla 10 slovy deset let doma. Manžel mi s dětmi docela pomáhal - fyzicky, to ano, lhala bych sama sobě, kdybych napsala,že ne. Ale není z domova zvyklý nic sám podniknout, rozhodnout, takže v této oblasti jsem ho měla vždy jako další dítě.

Taky mi chyběli lidi. Byla jsem v prostředí, kde jsem nikoho neznala a pokud jste doma s dětmi, tak ani nikoho nepoznáte - leda tak další maminky, když jdete s dětmi ven. A která jste to zažila, víte, že to není ta společnost, kterou ženská na mateřské potřebuje.

Tohle je takové nastínění situace, abych se dostala k tomu, co mě vlastně přimělo k napsaní těchto řádků.
Když jsem nastoupila do práce, výrazně se mi ulevilo, přestala jsem být na manželovi závislá (nemyslím jen finančně), práce mě bavila a baví dosud a přišla jsem mezi lidi. Jenže je celkem časově náročná a muž to špatně nese a nespokojené výlevy začal směřoval směrem na holky. A říkat, mu to, neříkat - všechno marné.
Po pár letech jsem měla pocit, že ten můj život, respektive manželství, není to, co by člověk mohl prožít….a dala jsem si inzerát. Původně jsem tedy, velmi naivně, zamýšlela, že si najdu nějakého kamaráda, se kterým bychom vyrazily na skleničku, na pokec… To, samozřejmě chápete, proč bylo neuskutečnitelné. Proběhlo tedy pár setkání u kafča nebo u skleničky, ale když jsem celkem narovinu vybalila, že nehledám nikoho na sex, bylo vždycky vymalováno (teď kecám, dva kamarádi mi z té doby zůstali)

Jenže člověk míní a… jednoho krásného dne jsem se setkala s mužským o 15 let starším, který měl šílený charisma, že to se prostě nedalo…a po nějaké době jsem slevila ze svého původního záměru;-) Dnes tento vztah trvá již přes dva roky a já, absolutní bezvěrec, děkuji osudu, že mi ho poslal do cesty. Zažívám s ním to, co by se zřejmě mělo prožívat, když se chtějí dva lidi brát. Hrozně ho miluju, záleží mi na něm, je mi po něm smutno, bojím se o něj..atd atd. Jsem v tom až po uši a on jak by smet, několikrát denně si voláme, píšeme sms - a když se nad tím zamyslím, tak vlastně celou tu dobu  co se známe  to takhle je. Neusnula bych bez jeho „pěkně se vyspi“ a den by byl o ničem bez ranní smky „Dobré ráno, zlatíčko… zavolám, jak to půjde….“ Není to takovéto chvilkové poblouznění, naopak si myslím, že s přibývajícím časem se ten vztah víc upevňuje. Vídáme se na odpoledne a večer jednou za týden, občas zůstaneme spolu na víkend.

Ten „domácí“ stav je takový, že před několika lety jsem byla citově na nule a teď jsem v mínusu. Jediná věc, proč tam pořád jsem, je lítost.(píšu to tak, jak to je - je mi ho líto). Už jsme spolu několikrát náš vztah probírali, řekla jsem mu otevřeně, co si o tom našem vztahu myslím, že to manželství je o ničem (což on pochopitelně vidí) a že bych se chtěla rozvést. Ať si najde nějakou ženu, protože život bez citu nemůže žít ani on. Ale on nechce, říká, že pokud se rozvedeme, zůstane sám.

Jistě už vidím, jak je řada z vás už vztyčených proti mně jak kobra a říkáte… není to fér, co děti… atd atd. Ale já tohle nepíšu proto, abych věděla, kdo je pro, kdo proti a odsoudí mě... (proto se ani nezmiňuji o přítelově situaci). Spíš by mě zajímalo, jak jste na tom vy ostatní .... s jakými city, pocity jste vstupovaly do manželství. A co vy, které, jste do manželství šly zamilované po uši, má to vliv na vývoj toho vašeho vztahu? Byly jste tím pádem ušetřené určitého zevšednění, možná pak už i nezájmu, ze strany manžela……. Hrozně mě zajímají vaše zkušenosti.
Děkuji

Elvíra

Reklama