Domácí úkoly II. – Úkol pro děti, práce pro rodiče

Poctivý rodič, kterému záleží na školním prospěchu dítka, leckdy zezelená hrůzou, když jeho ratolest dorazí domů s prvními domácími úkoly. Cítí totiž zodpovědnost za výkon, který potomek podá. A v mnoha školách to tak i je – jako by učitelé při hodnocení domácích úkolů zároveň hodnotili i rodiče. „To ti s tím tatínek nepomohl?“ uslyšíme často. Nebo: „Copak maminka neví, jak je to správně?“ Tento přístup zdaleka není ideální a ani v nejmenším ho nelze označit za správný. Vztah zúčastněných stran –dětí, rodičů a učitelů – k domácím úkolům bývá odlišný…

Jak to vidí děti?
Vztah mladších dětí k domácím úkolům úzce souvisí s jejich vztahem ke škole. Vypracovávání domácích úkolů je pro ně jedním ze znaků role školáka a pokud je přístup učitelů a rodičů odpovídající jejich schopnostem a potřebám, nemívají s domácími úkoly vážnější potíže, dokonce se na ně můžou i těšit a být zklamány, pokud se u nich ve škole nezadávají. Teprve později, s vývojem kritického myšlení, ale také pod vlivem negativních zkušeností, začínají děti vnímat domácí úkoly jako hloupé, nudné a zbytečné a plní je jen pod nátlakem učitelů či rodičů. Obzvláště mladší děti přistupují k domácím úkolům lépe, mohou-li je vypracovávat ve spolupráci s rodiči. Domácí úkoly také dlouhodobě lépe přijímají ty děti, jimž se jejich plnění daří. „Úroveň vlastního výkonu, vedoucí k prožitku úspěchu nebo neúspěchu může mít z hlediska časové dimenze různý význam. Aktuálně ovlivňuje aspirační úroveň pro nejbližší úkol. Z hlediska dlouhodobé perspektivy se stává základem sebehodnocení, tedy součástí osobní identity,“ upozorňuje psycholožka Vágnerová. Vztah k domácím úkolům samozřejmě vysoce ovlivňuje hodnocení výsledku ze strany rodičů a učitelů, především v případě, že se dítě skutečně „snaží“. Tj. pokud se dítě hodně snaží a ocenění, jehož se mu dostane, je malé nebo žádné, začne mít tendenci úkol „odfláknout“. „Jeho - často značné - úsilí nebývá přiměřeně oceněno, nepřináší mu potřebný emotivní zisk a nemůže tudíž zlepšit ani jeho sebehodnocení,“ upozorňuje Vágnerová.

Domácí úkol pro rodiče
Především děti nezralé, neklidné, či jinak špatně zvládající situaci ve škole mívají potíže i s pochopením zadání domácích úkolů a požadavku na dobu jejich odevzdání. Informace, které se pak dostávají k rodičům, jsou často nepřesné a rodič neví, s čím má vlastně dítěti pomáhat. Hlavně u mladších dětí je proto lepší přímá komunikace rodič-učitel, aniž by bylo dítě užíváno jako prostředník. Rodič se tak vyhne i situaci, kdy dítě z nejrůznějších důvodů zapírá, že dostalo domácí úkol, či naopak doma uvádí, že úkol odevzdalo, i když se tak nestalo.

Při zpracování domácích úkolů se také mohou výrazněji projevit rozdíly v postojích rodiče a učitele. Ty jsou pro dítě problémem především emocionálním. Mladší dítě cítí značnou potřebu identifikovat se s rodičem i s učitelem a nastalá nutnost volby u něj může vést k selhání. Potřeba identifikace s učitelem je přitom takzvaným adaptačním mechanismem na novou situaci ve škole, přinášejícím především nezralým, nejistým dětem pocit jistoty – tj. tím, že se dítě „identifikuje“ s učitelem snáze zvládá nároky školy. Proto by rodiče neměli pokud možno před dítětem kritizovat učitele, a samozřejmě ani naopak, učitelé nemají před dětmi kritizovat rodiče.

Já míval samé jedničky!
V plnění domácích úkolů se výrazně odráží vztah rodičů ke škole a k hodnotě známek, očekávání rodičů pak ovlivňuje úspěšnost dítěte i při plnění domácích úkolů. Extrémní varianty očekávání rodičů, ať už pozitivní (nerealistická naděje) nebo negativní (obava ze selhání dítěte, ať už reálná či ne), vedou u dětí obvykle k selhání při plnění domácích úkolů. Problém pro dítě představují také rodiče s nízkou inteligencí či vzděláním, často totiž nechápou, co je po dítěti požadováno a za co je hodnoceno.

Jiní rodiče si zas nepřejí být školou obtěžováni a dávají přednost průměrnému výkonu dítěte, který od nich nevyžaduje úsilí. „Rodiče sice většinou chtějí, aby jejich dítě dobře prospívalo (podle toho jaká úroveň známek pro ně představuje úspěch nebo alespoň přijatelnou variantu a to se individuálně liší), avšak mnohdy je pro ně vlastní pohodlí či jiná motivace významnější. Sice by byli rádi, kdyby dítě mělo výborný prospěch, ale nejsou ochotni (nebo schopni) se na jeho rozvoji spolupodílet. Dost často je zaskočí požadavek, aby dohlédli na přípravu dítěte a aby se mu více věnovali,“ říká Vágnerová.

Poznámky nebo pochvaly?
Hodnocení domácích úkolů učiteli se příliš neliší od toho, jak hodnotí školní výkon dítěte, ale přidává se k němu ještě postoj učitele k rodičům. Navíc je mnohdy těžké rozlišit, jak velkou míru snahy rodičů splnění domácího úkolu vyžadovalo. Paradoxně tak může dojít k situaci, kdy dítě pilné a snaživé, ale s rodiči neochotnými mu pomoci, dostane horší známku než to dítě, jemuž se rodiče při plnění úkolu plně věnovali.

Hodnocení domácích úkolů bude pak pilným dítětem vnímáno jako nespravedlivé a jeho chuť úkoly plnit výrazně poklesne. Někdy je pro rodiče těžké odhadnout, do jaké míry učitelé předpokládají, že bude rodič dítěti s vypracováním domácích úkolů pomáhat, řešení této otázky však není dobré nechat na dítěti! Obecně pak platí, že by rodič měl být pro mladší dítě při vypracovávání domácího úkolu oporou, ale neměl by nikdy úkol dělat za ně. Větším přínosem pro rozvoj dítěte a především pro jeho schopnost samostatně pracovat a pro jeho pocit samostatnosti může být případné průměrné ohodnocení výkonu, který podalo samo, spíše než výborné ohodnocení výkonu, který podal rodič. Učitelé by však měli brát skutečnost velkého vlivu rodičů na plnění domácích úkolů při hodnocení úkolů v úvahu a především jednoznačným a srozumitelným vyslovením požadavku na míru samostatnosti dítěte při plnění domácího úkolu vést děti k vědomí zodpovědnosti za vlastní výkon.

Myslíte si, že by děti měly vypracovávat domácí úkoly samy? Respektovaly byste takový požadavek učitele? Nebo byste radši udělaly úkol za dítě, aby ho mělo „správně“? Máte pocit, že známkování domácích úkolů je tak trochu i známkováním rodičů? Komunikujete s učiteli přímo, nebo jen přes dítě? Jsou učitelé ochotni se s Vámi „bavit“? Liší se přístup učitelů v době Vašeho dětství a dnes? Změnil se k horšímu nebo k lepšímu?