Známe to asi všichni – na konci hodiny se pan učitel nebo paní učitelka zádumčivě či výhrůžně zadívají na třídu, zalistují učebnicí a pronesou něco jako: „Tak, a za domácí úkol si uděláte…“ Asi málokdo z nás přitom jásal. Přesto mohou být domácí úkoly i zajímavou hrou a zábavou, na kterou se dítě může těšit. Chce to jen trochu jim porozumět…

Co je to domácí úkol
Podle H. Coopera je domácí úkol takovou úlohou přidělenou učiteli žákům, která má být splněna mimo vyučovací hodiny. U dětí mladšího školního věku je to především procvičování ve škole vyučovaných dovedností, tj. čtení, psaní, počítání, ale třeba i kreslení, a v menší míře než u dětí starších opakování ve škole probírané látky. Zároveň ale učitelé často předpokládají, že rodiče budou v rámci vypracování domácího úkolu děti, a to obzvláště ty, které ve škole nestíhají, vlastně doučovat. Dochází tak k nejasnostem v míře kompetencí rodiče a učitele, někteří rodiče tuto roli odmítají, jiní ji přijímají jen formálně, ale v podstatě se s dětmi neučí. Vyskytují se však i situace, kdy především ctižádostiví rodiče dítě sami doma učí a vyvolávají tak nesouhlas některých učitelů, kteří nelibě nesou tento zásah do svých kompetencí (mohou ho vnímat jako nedůvěru vůči svým schopnostem, jako snahu rodičů “vytahovat” se svým dítětem a pod.).

Co je na domácích úkolech dobré?
Domácí úkoly především napomáhají zafixování nových dovedností a porozumění a zapamatování si probírané látky. Nepřímo pak podporují a rozvíjejí schopnost učit se. Tím, že umožňují “vyzkoušení si” nových dovedností a znalostí v nekonfliktní a bezpečné (v optimálním případě) atmosféře rodiny, na niž je dítě zvyklé, a zážitek podpory (ze strany pro dítě významné autority - rodičů), úspěchu a ocenění, zlepšují celkový postoj ke škole. "Ocenění osobně významnou autoritou má v tomto věku větší váhu než výsledek sám o sobě,” říká zkušená dětská psycholožka paní Vágnerová. Domácí úkoly zároveň rozvíjejí u dítěte návyk učit se i jinde a jindy než ve škole. Tím, že zapojují rodiče do výukového procesu, jim pomáhají udržet si přehled o pokroku jejich dětí a o látce ve škole probírané. V optimálním případě se zároveň dítě učí rozvrhovat si čas a plánovat (v počátku samozřejmě s podporou rodičů). Pokud je dítě při plnění domácích úkolů úspěšné aniž by docházelo k jeho přetěžování či stresování, zlepšuje se i jeho výkon ve škole a může dojít i k odstranění některých potíží, které dítě ve škole má, a k lepšímu přizpůsobení se roli školáka. Důležité je, aby čas věnovaný plnění domácích úkolů odpovídal potřebám, schopnostem a vyzrálosti dítěte. Výsledky výzkumů potvrdily, že u dětí mladšího školního věku není významný rozdíl mezi školními výkony žáků, věnujících se plnění domácích úkolů jednu až pět hodin týdně, nebo pět až deset hodin týdně. Až u dětí staršího školního věku je, z hlediska zlepšení výkonu, optimální čas věnovaný domácím úkolům pět až deset hodin týdně. Ale až na vysoké škole je úspěch ve škole přímo úměrný času věnovanému domácí přípravě. Z čehož plyne, že nemá význam mladší děti přetěžovat a že optimální čas, věnovaný domácím úkolům, je v mladším školním věku jedna až pět hodin týdně.

Když domácí úkoly škodí
Plnění domácích úkolů může, především u dětí s problémy ve škole nebo u dětí s přehnaně ctižádostivými rodiči, snadno vést k přetěžování dítěte. Pokud se dítěti domácí úkoly nedaří, je při jejich plnění rodiči kritizováno či selhává, zhoršuje se jeho vztah ke škole jako takové a snižuje se jeho motivace k učení. "Neúspěch, pokud jde o opakované selhání v důležité oblasti výkonu, může vést až ke ztrátě sebevědomí, k pocitům nedostačivosti a méněcennosti,” říká k tomu Vágnerová. Přemíra domácích úkolů (a nemusí jít jen o přehnané požadavky rodičů, ale i učitelů) “okrádá” dítě o volný čas, který by mohlo věnovat jiným aktivitám, důležitým pro jeho zdravý rozvoj (hra, odpočinek, pohybové aktivity, sociální učení se ve společnosti kamarádů...). Stává se také, že rodiče dítěti látku vysvětlují jinak, než učitel, mají na dítě jiné nároky a doporučují mu jiné postupy. Dítě je pak často zmateno a v nejasné situaci mnohdy selhává. Především u starších dětí, ale i u těch mladších, mohou vést nadměrné nároky na plnění domácích úkolů k obranným reakcím, k podvádění, zatajování domácích úkolů, či k rezignaci na jejich plnění a často pak na školní hodnocení obecně. Domácí úkoly často ještě zvýrazňují problémy “problémových dětí” (hlavně u dětí ze sociokulturně odlišných či nefunkčních rodin či u dětí, které nemají vhodné prostorové a materiální podmínky k plnění domácích úkolů - viz naše předchozí články zde a zde) a naopak dětem prospívajícím umožňují ještě více vyniknout (pokud však nedojde k jejich přetěžování). Zodpovědnost za plnění domácích úkolů je na prvním stupni především záležitostí rodičů, postupně by se však měla přenášet na dítě.

Jaký byl Váš vztah k domácím úkolům? Měla jste je ráda? Nebo jste se jich bála? Nebo jste je psala o přestávce ve škole? Co Vám šlo a co Vám nešlo? Pomáhali Vám s úkoly rodiče? Pomáháte Vy svým dětem?