abused woman

Ráda bych reagovala na článek Martin je v pohodě, modřiny mám z práce. Vážně… Docela mě pobavilo, jak některé čtenářky mají ihned jasno, jak by co hned udělaly, jak se odstěhovaly. Ráda bych popsala svoji zkušenost s agresorem. Třeba jim dojde, že ženy, které udělají ten pro ně naprosto jednoduchý krok, jsou hodny obdivu.

Než jsem poznala svého manžela, byla jsem sebejistá potvora. Vždycky mě obdivovali muži a já každého, které jsem chtěla dostat, dostala. Kupoval mi dárky, zval na večeře…

Pak jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Měl 2 děti, s manželkou v té době ještě žil a mně se velice líbil. Je to přesně ten typ „frajírků“, kterým nedokážu odolat. Jeho manželství už stejně bylo v krizi, žena se pak odstěhovala a já s ním nakonec začala chodit, bylo mi v té době 19 let. Důvod, proč se žena odstěhovala, mi vysvětlil vlastně hned – našla si jiného. Já jsem se snad poprvé v životě bláznivě zamilovala a neviděla a neslyšela. Pro mě to byl pan dokonalý.

Kvůli dluhům jsme se po 2 letech společného soužití vzali a „věno“ jsem použila na jeho – naše – dluhy. On byl totiž mistr v přehazování povinností. Přišly jeho neuvěřitelně rozmazlené děti na víkend, já se starala jako najatá a on šel klidně s kamarády na pivo. Nebyly peníze, tak to neřešil s tím, ať to vyřídím. A já z lásky všechno dělala. Dokonce jsem dělala i služku nejen jemu, ale i jeho dětem.

Neustále mi říkal, jak se těší, až spolu budeme mít dítě, a já za více než rok po svatbě porodila dceru. Už ve chvíli, kdy ji poprvé držel v náručí, jsem věděla, že se do ní zamiloval, a zapomněla i na to, že jsem vlastně skoro celé těhotenství prožila sama. On chodil do práce, já na rizikovém těhotenství doma. On chodil skoro každý den do hospody  za kamarády, já seděla doma a těšila se na něho. On mi zahýbal, já brečela. Dokonce když přišel těsně před Štědrým dnem domů až večer (já v té době měsíc před porodem), tak mě poprvé vyhodil z bytu. Obrečela jsem to. On mi pak zavolal, ať hned přijedu, a já se mohla přetrhnout, že mě miluje. Ani se neomluvil, ale mně to nevadilo.

abused woman

Když jsem se vrátila s dcerou z porodnice, byl s námi celý měsíc doma, vařil, žehlil plínky a staral se o nás. Já byla v euforii a mateřství jsem si užívala. Ale pak se pomalu ale jistě vrátilo vše do stejných kolejí. Domů se vracel každý den až v 8 večer, protože jsem v 7 dávala dceru spát. Pravidelně z práce do hospody, tam 3–4 piva a v 8 domů. Když jsem mu něco vyčetla, odsekával mi nebo se se mnou nebavil.

A tak to šlo dále celých 5 let. Jenže během té doby se se mnou nebavil ani ve společnosti přátel – dokonce mi před nimi říkal, ať se do hovoru nezapojuji, že já patřím pouze do kuchyně a k dětem, o všechno jsem se musela starat pouze já, podváděl mě, urážel… za tu dobu jsme se opravdu hodně pohádali asi jenom pětkrát, ale já si po těch 5 letech připadala jako naprosto neschopný tvor, co nic neumí, nemá se čím pochlubit a moje sebevědomí byla pod bodem mrazu. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že ho miluji.

Nakonec jsem tu odvahu našla a odešla od manžela. Naše dcera, které bylo 5 let, se změnila. Předtím byla sluníčko, pořád se smála, byla najednou tichá, smutná, pořád byla u mě a neexistovalo, že bych šla např. na záchod sama. Měla hrozný strach, že i já od ní odejdu.

Nakonec to manželovi došlo. V rámci možností se snaží měnit a nedávno přiznal, že si mě začal vážit až ve chvíli, kdy jsem odešla. Naši dceru pořád zbožňuje, útoky jeho matky na moji osobu sice nepolevily, ale aspoň tam nemusím už chodit. Podle ní je to všechno moje vina – kdyby měl doma klidné zázemí, tak by se domů vracel rád a nepil by. A kdybych se nesnažila prosazovat a říkat svoje názory, vážil by si mě. Podle ní jsem se já o dceru nikdy nestarala, pořád jsem se bavila, kradla mu peníze, podváděla ho…

Slzy hořkosti už dávno neprolévám každý večer ve vaně a snažím se přestat ohlížet zpátky. Věnuji se dceři, svým koníčkům, plánuji si svoje aktivity pouze pro sebe a dceru, s manželem ani nijak v životě už nepočítám. Dřív jsme žili vedle sebe a já byla někdy nešťastná a někdy šťastná. Každopádně jsem věděla, že ho miluji. Teď žijeme spolu, ale každý si volný čas žijeme po svém. A když se přidá, jsem mile překvapená. Když ne, tak mi to vůbec nevadí.

Přijde vám to zvláštní? Když jsme překonali tu šílenost, tak jsem zjistila, že ten vášnivý a možná i ušlechtilý cit necítím. Ano, mám ho ráda, ale vím, že ta spalující a obětující vášeň ve mně už není.

Nejspíš jste si každá už řekla, že víte přesně, co byste udělala. Hned konec, vyhodily byste ho, jel by jak namydlený blesk… ale než vám dojde, že je něco špatně, jste na tom psychicky tak špatně, že máte pocit, že ani boty neumíte zavázat dobře a že si vás nikdo nemůže za nic vážit. Kdo se v této situaci neocitl, neměl by odsuzovat nebo moralizovat.

Kdo ví, třeba vás manžel také dostal až na samé dno vlastní důstojnosti a hlavně pošlapal vaše sebevědomí, jen o tom ještě nevíte.

A ty silácké řeči, co byste s ním provedly, nejsou znakem vysokého sebevědomí ani feminismu, ale nevědomosti. Na takové dno se totiž může dostat úplně každý. Bohužel.