Ráda bych reagovala na článek Martin je v pohodě, modřiny mám z práce. Vážně… Docela mě pobavilo, jak některé čtenářky mají ihned jasno, jak by co hned udělaly, jak se odstěhovaly. Ráda bych popsala svoji zkušenost s agresorem. Třeba jim dojde, že ženy, které udělají ten pro ně naprosto jednoduchý krok, jsou hodny obdivu.
Než jsem poznala svého manžela, byla jsem sebejistá potvora. Vždycky mě obdivovali muži a já každého, které jsem chtěla dostat, dostala. Kupoval mi dárky, zval na večeře…
Pak jsem se seznámila se svým budoucím manželem. Měl 2 děti, s manželkou v té době ještě žil a mně se velice líbil. Je to přesně ten typ „frajírků“, kterým nedokážu odolat. Jeho manželství už stejně bylo v krizi, žena se pak odstěhovala a já s ním nakonec začala chodit, bylo mi v té době 19 let. Důvod, proč se žena odstěhovala, mi vysvětlil vlastně hned – našla si jiného. Já jsem se snad poprvé v životě bláznivě zamilovala a neviděla a neslyšela. Pro mě to byl pan dokonalý.
Kvůli dluhům jsme se po 2 letech společného soužití vzali a „věno“ jsem použila na jeho – naše – dluhy. On byl totiž mistr v přehazování povinností. Přišly jeho neuvěřitelně rozmazlené děti na víkend, já se starala jako najatá a on šel klidně s kamarády na pivo. Nebyly peníze, tak to neřešil s tím, ať to vyřídím. A já z lásky všechno dělala. Dokonce jsem dělala i služku nejen jemu, ale i jeho dětem.
Neustále mi říkal, jak se těší, až spolu budeme mít dítě, a já za více než rok po svatbě porodila dceru. Už ve chvíli, kdy ji poprvé držel v náručí, jsem věděla, že se do ní zamiloval, a zapomněla i na to, že jsem vlastně skoro celé těhotenství prožila sama. On chodil do práce, já na rizikovém těhotenství doma. On chodil skoro každý den do hospody za kamarády, já seděla doma a těšila se na něho. On mi zahýbal, já brečela. Dokonce když přišel těsně před Štědrým dnem domů až večer (já v té době měsíc před porodem), tak mě poprvé vyhodil z bytu. Obrečela jsem to. On mi pak zavolal, ať hned přijedu, a já se mohla přetrhnout, že mě miluje. Ani se neomluvil, ale mně to nevadilo.
Když jsem se vrátila s dcerou z porodnice, byl s námi celý měsíc doma, vařil, žehlil plínky a staral se o nás. Já byla v euforii a mateřství jsem si užívala. Ale pak se pomalu ale jistě vrátilo vše do stejných kolejí. Domů se vracel každý den až v 8 večer, protože jsem v 7 dávala dceru spát. Pravidelně z práce do hospody, tam 3–4 piva a v 8 domů. Když jsem mu něco vyčetla, odsekával mi nebo se se mnou nebavil.
A tak to šlo dále celých 5 let. Jenže během té doby se se mnou nebavil ani ve společnosti přátel – dokonce mi před nimi říkal, ať se do hovoru nezapojuji, že já patřím pouze do kuchyně a k dětem, o všechno jsem se musela starat pouze já, podváděl mě, urážel… za tu dobu jsme se opravdu hodně pohádali asi jenom pětkrát, ale já si po těch 5 letech připadala jako naprosto neschopný tvor, co nic neumí, nemá se čím pochlubit a moje sebevědomí byla pod bodem mrazu. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že ho miluji.
Nakonec jsem tu odvahu našla a odešla od manžela. Naše dcera, které bylo 5 let, se změnila. Předtím byla sluníčko, pořád se smála, byla najednou tichá, smutná, pořád byla u mě a neexistovalo, že bych šla např. na záchod sama. Měla hrozný strach, že i já od ní odejdu.
Nakonec to manželovi došlo. V rámci možností se snaží měnit a nedávno přiznal, že si mě začal vážit až ve chvíli, kdy jsem odešla. Naši dceru pořád zbožňuje, útoky jeho matky na moji osobu sice nepolevily, ale aspoň tam nemusím už chodit. Podle ní je to všechno moje vina – kdyby měl doma klidné zázemí, tak by se domů vracel rád a nepil by. A kdybych se nesnažila prosazovat a říkat svoje názory, vážil by si mě. Podle ní jsem se já o dceru nikdy nestarala, pořád jsem se bavila, kradla mu peníze, podváděla ho…
Slzy hořkosti už dávno neprolévám každý večer ve vaně a snažím se přestat ohlížet zpátky. Věnuji se dceři, svým koníčkům, plánuji si svoje aktivity pouze pro sebe a dceru, s manželem ani nijak v životě už nepočítám. Dřív jsme žili vedle sebe a já byla někdy nešťastná a někdy šťastná. Každopádně jsem věděla, že ho miluji. Teď žijeme spolu, ale každý si volný čas žijeme po svém. A když se přidá, jsem mile překvapená. Když ne, tak mi to vůbec nevadí.
Přijde vám to zvláštní? Když jsme překonali tu šílenost, tak jsem zjistila, že ten vášnivý a možná i ušlechtilý cit necítím. Ano, mám ho ráda, ale vím, že ta spalující a obětující vášeň ve mně už není.
Nejspíš jste si každá už řekla, že víte přesně, co byste udělala. Hned konec, vyhodily byste ho, jel by jak namydlený blesk… ale než vám dojde, že je něco špatně, jste na tom psychicky tak špatně, že máte pocit, že ani boty neumíte zavázat dobře a že si vás nikdo nemůže za nic vážit. Kdo se v této situaci neocitl, neměl by odsuzovat nebo moralizovat.
Kdo ví, třeba vás manžel také dostal až na samé dno vlastní důstojnosti a hlavně pošlapal vaše sebevědomí, jen o tom ještě nevíte.
A ty silácké řeči, co byste s ním provedly, nejsou znakem vysokého sebevědomí ani feminismu, ale nevědomosti. Na takové dno se totiž může dostat úplně každý. Bohužel.
Nový komentář
Komentáře
asi žadný chlap není ideální,teď jen záleží kolik si toho necháš líbit a jak jsi ochotná tolerovat jeho zlozvyky
Mám to za sebou.Dceři nebylo ani 5 když jsem se rozhodla pro rozvod.A najednou nosil kytky,byl milý,já chytrá a šikovná.Dokonce za mnou vodil své kamarády a kolegy,aby mi domluvili
Když jsem nepovolila,začal vyhrožovat,že skočí z balkonu.Bydleli jsme v 8.patře,jen jsem řekla ať počká,že půjdeme s malou k sousedce,aby to nebylo na mě.Pochopil a byl klid.Dnes je dcera dospělá a já jen doufám,že si jednou nepřivede prototip otce.
maje — #115 ne, moje máma nebyla nikdy sebevědomá,ale ani na dně. Ani dnes si to totiž nepřipustí, podle ní zmlácení do bezvědomí patří k normálu ,ponižování k dennímu chlebu,přesto ji mám hrozně ráda, jen si stojím za tím, že sebevědomí si pošlapala sama.
maje — #117 nevím, jak to myslela raddre, ale já to tak z toho pochopila, možná špatně
....nechtěla jsem do tebe nijak rýpat 
blanca — #116 pokud je to tak, jak píšeš, tak jsem to opravdu špatně pochopila a raddre se omlouvám.
maje — #115 řekla bych, že to raddre píše z jejího pohledu, dítěte vyrůstajícího v prostředí domácího násilí, ne z pohledu matky. Že i když v takovém prostředí vyrůstala, nestala se z ní nesebevědomá, nesamostatná, duševně trpící,.... osoba.
raddre — #114 a ty si myslíš, že tvoje mamka byla sebevědomá a v pohodě? nemáš pocit, že ona byla právě na tom dně?
Na dno si opravdu může šáhnout každý, ale rozhodně ne kvůli domácímu
násilí, mé sebevědomí můžu pošlapat jen já, mluvím z vlastní
zkušenosti.Vyrůstala jsem v prostředí domácího násilí, otec byl názorů,
že žena patří k plotně a do postele, mlátil a terorizoval mámu i mně,
máma si své mindráky odreagovávala na mně, týrala
mně duševně, nikdy jsem neslyšela slůvko pochvaly a právě to mě
posílilo.Mám ideální partnerství. Tchýni, která nemá šanci ovlivnit náš
život, beru ji takovou jaká je, někdy k zulíbání, někdy na zabití, ale
nejsme snad takové všechny?
grizzly — #111 To by jistě měl být, ale většina není. Zamilovaný to přejde nebo řekne něco ve stylu: "Miláčku, já nepiju rozpustnou ale pouze mletou!" Asi jsi výjimka :-D
Ten příklad byl z reality. Bohužel jsem byla docela nedávno u scény, kdy kamarádčin otec třískl sklenici s kávou o zem a začal ječet na její matku, že je naprosto neschopná a neumí koupit ani normální kafe. Mj. kamarádka tvrdí, že její rodiče mají naprosto bezva manželství, občas itálii, ale je to láska jak trám :-). Mě to z toho pokoje tak nepřišlo..
Takže to vlastně není poprvé nikdy - protože to těm ženám očividně nevadí, že je manžel/přítel tyranizuje. Dost často dokonce tvrdí, že je to vlastně jejich vina, že ony jsou neschopné. Jinak by přece utekly.
wich — #103 Buď ráda
Irad — #102 Poprvé je to když to začne vadit. (Kterej blbec by vyčítal, ženě, že mu koupila jiný kafe než chce. Měl by být vděčnej, že něco dostal. Pakliže mu to žena nedělá naschvál jako součást ponižování: Vím co máš rád, a proto kupuji jinou kávu!)
Rikina — #106 Možná proto, že za mnou chodí ti co mají problém. Rád bych ti věřil. MOžná to bude syndrom psychiatra co si myslí, že všechni jsou blázni.
wich — #103 No mamánek zrovna nejsem, z domova jsem odešel v 18 a musel jsem se postavit na své. Přesto jsem si s matkou užil dost.
je to hrozné kdo neprožije nechápe
je to strašná věc, doufám, že to nikdy neprožiji
grizzly — #99 toť ptákovina. Znám řadu matek, které se popsaným způsobem nechovají, a domnívám se, že velmi převažují v běžné populaci. Z vlastní zkušenosti vím, že tchyně mé matky o ní v životě neřekla křivé slovo, a měly spolu dobré vztahy, přestože žily ve společné domácnosti. S mou tchýní jsme stále dobré přítelkyně, i když jsem s jejím synem již roky rozvedená. Přítelkyně mého syna je současně má bezvadná kamarádka, a jestli bych jí mohla něco vyčítat, tak jedině to, že ho moc rozmazluje. Kamarádky, které znám dlouhá desetiletí, a vím o fungování jejich rodin hodně detailů, to mají podobně. Jako snachy neměly problémy s tchyněmi, a jako matky synů jim dnes do života nekrafou. Jestli ty nemáš smůlu na nějaký neobvyklý vzorek populace.
domácí násilí je hrozně sprosté,nedovedu si to ani představit
wich — #103 Ne, nejsi jediná. Znám hodně holek, které si padly s budoucí tchýni do oka. Ale je ještě více těch, kterým tchýně dělala/dělá ze života peklo.
grizzly — #100 Kravina. Proč by se mne zastával? Rodiče partnera mne mají od začátku rádi a já samozřejmě je. Nejsem jediná. Spíš bych řekla, že ty jsi mamánek a dle toho odvozuješ globálně
grizzly — #101 Obvykle to ale začíná dost nevinně - jinak by do toho tolik holek nespadlo. Krůček po krůčku agresor snižuje sebevědomí, až tomu žena sama uvěří - že je k ničemu, že bez něj ničeho nedosáhne apod. Říká se jednou a dost, ale kdy už je to opravdu ono - to poprvé? Když ti vyčte, žes mu nekoupila jeho oblíbenou kávu? Nebo když ti poprvé řekne, že jsi neschopná (oni to ze začátku ani neříkají)..