Kdysi jsme řešili totéž, co všichni rodiče - dětskou touhu po zvířátku. Vždycky s námi bydlelo něco malého, chlupatého nebo pernatého (čímž nemyslím občasné přistěhování některého z kamarádů), takže bylo jasné, že se čeká jen na záminku - a tou bylo právě ono známé: "Mami, kup mi zvířátko!"

A nastalo vyptávání, zkoumání a vybírání. Pes nepadal v úvahu - neměl by s ním kdo chodit ven, kočka nebude pro pětileté dítě tak úplně to pravé ořechové, křečci, králíci ani rybičky nás nijak nenadchli a papoušek se po pár letech v naší domácnosti proměnil z roztomilého přítulného ptáčka v drzou obludu se slovníkem, hodným zpustlého námořníka.

Výběr padl na morčátko. Je malé, může být v kleci, je chlupaté, přítulné a navíc je poměrně dost robustní na to, aby se ho dítě nebálo zvednout. A navíc jsme byli ujišťováni, že morčata nekoušou. To poslední je pravda ...

V obchodě jsem viděla tlupu malých, rozjívených chlupáčů. Chvíli jsem je pozorovala, a pak si nechala odchytit toho nejhezčího. "Je to holka, taková pěkná!" byla jsem ujištěna prodavačkou. Pro jistotu "holku" omrkl kamarád veterinář, zkonstatoval, že ta holka je kluk jako buk, a tak jsme ji pokřtili na Krtka. Ze začátku to vypadalo príma. Morčátko musí mít místo na bydlení - po králíkovi nám zůstala klec. Musí mít boudičku - tu udělal švagr - sám od sebe. Jak ho morče přesvědčilo, to nechápu dodnes. Nicméně dokázalo i jiné divy. Můj muž, který měl proti "té myši" vážné výhrady, začal asi po týdnu sledovat morčecí klec. Po dvou měsících se už směl Krtek večer venčit nejen po předsíni, ale mohl i do obýváku. Tam se většinou "schoval" za nohu od stolu a pozoroval cvrkot.

Bohužel pro nás bylo pravda nejen to, že morčata nekoušou, ale i to, že jsou velice učenlivá. Krtek nejen že zvládl probíhání dveřmi, otevírání spížky (dost mě mrzelo, že má dveře na magnet) a šplhání po česnekovém copu, ale slyšel i na jméno. Navíc poznal, kdy jde můj muž domů a zdravil ho z dálky nadšeným pískotem. Tím byl osud naší rodiny zpečetěn. Ráno byl klid - morče vyspávalo a těšilo se na večerní "šichtu". 
Odpoledne si to darebák chlupáč vynahradil. Kdo přišel domů, musel přinést nějakou lahůdku, jinak hrozilo, že ze zoufalého a vyčítavého pištění ohluchne. Jakmile jsme byli všichni, morče si vynutilo vypuštění z klece - nešlo-li to jinak, tak mlátilo miskou o dráty. Jakmile bylo venku, byla na řadě kontrola kuchyně. Pokud jsem v tu dobu vařila, postavil se Krtek na zadní, zatahal mě za nohu a dožadoval se desátku - jakékoliv zeleniny, nejlépe čerstvé slupky od brambor nebo kousíčku okurky. Po revzizi byl na řadě obývák a pracovna v jednom. Krtek tak dlouho smutně koukal, panáčkoval a pokvikával, až byl vyzvednut na psací stůl. Tam se nejprve pečlivě probral jeho obsahem, a pak čekal, co bude. Jeho nejoblíbenější zábavou bylo pomaličku odsunout počítačovou myš a položit se na její místo.

K jeho cti musím poznamenat, že se nikdy "nezachoval" nevhodně a dovedl si celkem výrazně říct, že potřebuje postavit na misku s pískem. Tu ovšem používal výhradně ke spánku:-))) K vykonání soukromých potřeb důsledně používal pletené chemlonové papuče, takže jsem jim vyhradila místečko v umělohmotné misce a každý týden kupovala nové...závěr každého večera byl stejný - a teď zpětně můžu říct, že skvělý, aspoň podle morčecích představ. Když jsme se začali chystat ke spánku, morčátko vykouklo ze svého pozorovacího místa za nohou od stolu, vyšlo hrdě na prostředek pokoje a zahvízdalo. V ten moment vystartoval můj muž a zkusil hlodavce chytit. Představte si malinký pokoj v paneláku, narvaný nábytkem, mezi kterým (a pod kterým) kličkuje šílenou rychlostí morče ve skvělé kondici a za ním běhá chlap s váhou 110 kg. Průměrný čas lovení hlodavce byl cca 30 minut. Prostě televize v té době neměla šanci:-))) Ovšem vrcholem drzosti bylo, když Krtek jednou náš odchod do ložnice zaspal. Ráno  jsme otevřeli dveře do pokoje a na prostředek přišlo MORČE. Doslova. Postavilo se pěkně zpříma, rozkročilo se a co nám povědělo, to si nikdo z nás za rámeček nedal. A pak důstojným krokem odešlo do klece...

Od té doby uplynula řádka let a s námi bydlí úplně jiná morčátka. Mají smůlu - my už dobře víme, co jsou zač...

   
Reklama