Foto: Profimedia
Takže značce Columbia zůstáváte věrná, vidím. Znamená to, že jste spokojená?
Jsem jí věrná už asi osm let. Je to možné hlavně díky tomu, že mě manžel naučil chodit po horách, a taky proto, že máme tři psy, takže jsem venku vlastně pořád. Postupně jsem zjistila, že čím jsem starší, tím víc mám ráda pohodlné a příjemné věci. Když jsem byla mladší, máma, táta nebo tety mi pořád stahovali trička dolů, protože jsem nosila krátké crop topy a džíny s nízkým pasem. Dneska už to mám naopak, mám ráda kalhoty do pasu, aby mi bylo teplo a pohodlně. A Columbia má pro mě všechno, nejen že to dobře vypadá, ale je to hlavně komfortní. Takže po jejich věcech pokukuju, kdykoli něco potřebuju.
Pamatuju si, že když jsme spolu mluvili naposledy, chystali jste se s dcerou do hor. Spali jste na chatách. Jak to dopadlo, zopakovali jste si to od té doby?
Ano, jeli jsme a bylo to úplně skvělé, jenže hned na první cestě nahoru se nám to trošku zkomplikovalo. Manžel si totiž vzal staré boty, nechtěl si koupit nové. Řekl si, že přece nepůjde na týden do hor v nových botách. Takže si vzal deset let staré pohorky a ty se mu v půlce cesty rozpadly. Na první chatě, po výstupu s převýšením asi 1200 metrů, se je snažil spravit nějakým lepidlem, které mu tam půjčili. Gafu tam bohužel neměli, to jediné by drželo. Měl jen vteřinové lepidlo, a to samozřejmě vůbec nepomohlo. Shodou okolností tam byl ještě nějaký Rakušan, kterému se stalo to samé. Takže manžel nebyl jediný. Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme dolů, protože v autě měl ještě jedny pohorky. Jenže cestou z kopce se mu podrážka rozlepila ještě víc, uklouzl a vyvrtnul si kotník.
To muselo být dramatické…
Ano, bylo. My jsme pak s dcerou pokračovaly aspoň trochu, jednu noc jsme zůstaly, ale dalších pět už bohužel ne. Naplánovali jsme si, že to zopakujeme příští rok. Naštěstí manželovo zranění nebylo tak vážné, takže s námi chodil aspoň na malé túry. S Maruškou jsme si pak našly jiné aktivity, někdy na nás počkal, jindy jsme šly do lanového parku. Ale letos jsme byli už dvakrát v horách: jednou v Dolomitech a jednou v Rakousku, kousek od Itálie. A tam jsme chodili opravdu hodně. Musím říct, že dřív bych nevěřila, když mi někdo řekl, že hory jsou nejlepší v létě. Vždycky jsem si říkala: „Proč? V tom horku?“ Ale je to úžasné, člověk si dokonale vyčistí hlavu, není tam takové vedro a mně to vyhovuje, protože já horko nemám ráda.
Dolomity zní náhodou božsky…
My jsme v Dolomitech byli i s tchánem. A tchán po několika kilometrech zůstal sedět v kavárně. My jsme ještě vyrazili asi hodinu cesty k nějakému jezeru. No, šli jsme asi hodinu a půl a jezero nikde. Potom jsme potkali nějaké lidi, tak jsme se jich zeptali, kde to jezero vlastně je. A oni říkali, že musíme vystoupat na druhé straně hory. Tak jsme tam měli jinak odbočit. Ale to se stává, my si u toho aspoň pěkně pokecáme. A fotíme květiny, které pak chceme malovat. A tam nahoře se fakt cítíme dobře. Mě to hrozně baví i proto, že v batohu máme svačiny, vodu a můžeme si pít, kdy se nám zachce. Je tam super vzduch, skvělí lidé. A pak, když jdete někam dál, bolí vás nohy, třeba po čtrnácti kilometrech, a ještě máte před sebou dva kilometry. Ale pak se člověk zastaví, dá si kaiserschmarrn, chleba s máslem, se solí a třeba s pažitkou. Někdy si k tomu dá i pivo. A je to fakt skvělé. Když jsem pak byla u moře, nebaví mě ležet na lehátku. Fakt ne. Byli jsme u moře v rezortu, protože tam je skvělé potápění, a to bylo perfektní. Ale já potřebuju tu akci a ta je právě v horách.
Mě zaujalo, že potom malujete ty květiny. Vy si vyfotíte nějaký květ a pak ho použijete jako předlohu?
My s manželem se o to pokoušíme, protože když už máme čas sami na sebe, děláme takové blbosti. Letos v létě jsem si koupila akvarely a akvarelové pastelky a začala kreslit ptáčky. Já jsem ornitolog amatér, nebo spíš hobby ornitolog. Moc ptáků neznám, ale miluju je. A tak jsem začala kreslit ptáky a potom jsme akvarelem začaly ty květiny a ony se hrozně krásně kreslily. Ještě to tady úplně neumím, zkouším to. Teď jsme s manželem začali chodit na kurz kreslení. Včera jsme byli poprvé a kreslili jsme zátiší s vázou a ovocem, uhlem. Bylo to úplně super. Už se těším, až začneme pracovat s barvami, protože akvarel je zatím moje nejoblíbenější technika.
Taky jsem si všimla, že se chystáte na velké turné.
Dokonce na dvě, teď na podzim s českou kapelou, brzy máme koncert v Táboře, potom to pokračuje v Ostravě, Plzni, Praze, Jihlavě, Vyškově. Už nevím kde všude. Ještě na tom makáme, potřebujeme pár zkoušek. Řekla bych, že už jsme skoro připravení, ale mám ještě nějaké nápady, co do programu zahrnout. Tak uvidíme. Jsem zvědavá, protože vůbec nevím, jak budou chodit lidi. V Čechách mě sice všichni znají, ale ne jako zpěvačku s vlastními písničkami. Hrozně moc chci, aby to lidi poznali. Takže to je spíš takové, že budu představovat vlastně všechno. V březnu jedu na turné s celou kapelou po Německu, možná jeden koncert ve Švýcarsku a pak zpět do Prahy. To budou skoro čtyři týdny, takže mě čeká hodně práce v další půl roce. A do toho jsem začala hodně cvičit, abych všechno zvládla. Čím jsme starší, tím méně nám to vyhovuje, takže se snažím být fit.
A jak se tedy připravujete fyzicky?
Dělám všechno možné, chodím dvakrát týdně do fitka, jednou týdně na jógu a začala jsem plavat v dospělém kroužku, kde je nás deset. Plácám se tam nad vodou, ale je to super. Ještě jsem začala hrát tenis s kamarádkou.
A ještě to malování, to je fakt neuvěřitelné, co všechno zvládáte!
Vstávám v 6:30 a chodím spát kolem deváté, často. Když není nějaký večer, tak opravdu spím v devět. Po večerech čtu, těším se na to. Děti už moc nečtou, a já hrozně potřebuji, aby naše dítě začalo číst. Už jsem to dělala v druhé třídě, aby se rozečetlo, a funguje to skvěle. Ten, kdo je doma, si lehne do postele v osm a hodinu čteme každý svoji knížku. Ona teď čte dospělou knihu My děti ze stanice zoo. Ležíme vedle sebe, každá máme čtečku a čteme. Manžel spíš papírové knihy. Po celém dni jsem tak unavená, že v devět usínám. Ale v 6:30 vstanu a jdu s pejsky, potom pracuji, chodím do fitka, skládám písničky, zkouším. Někdy zkoušíme i do jedenácti nebo půlnoci. Pak mám trošku spánkový deficit, ale všechno se dá zvládnout.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
tuto babu mám ráda , je svá , na nic si nehraje