Doktorka z VKV: Rodina a práce jdou dohromady

Eva Novotná (14. 12. 1976) je nejenom herečka, ale i maminka tříleté holčičky a manželka dramaturga ND Brno Martina Kubrana. Vystudovala JAMU a již deset let působí v angažmá v Národním divadle v Brně. Hostovala ale i v Činoherním klubu v Praze.

Nyní ji můžete znát z televizních obrazovek jako ředitelku nemocnice Helenu Lacinovou v seriálu Velmi křehké vztahy (VKV). Setkala se s rivalitou mezi Prahou a Brnem? Jak zvládá rodinu a práci? Čtěte náš rozhovor.

Co říkáte své postavě v seriálu?

Je to doktorka, která ještě nemá jasno ve vztazích. Je zasnoubená s Krátkým, ale nemá dořešený vztah se Strnadem. Neustále řeší vztahy. To se mi líbí. Na začátku jsem měla pocit, že je taková naivka bez názoru, že dělá, co se jí řekne, ale začalo se to tak pěkně vyvíjet.  

A máte s ní něco společného?

Jo, ty texty.

Jak jste se k té roli dostala?

Mně jednou zavolal Miloš Mejzlík, jestli bych to nechtěla zkusit. On mě znal, protože byl šéfem činohry NDB a dal na mě kontakt scénáristkám. Tak jsem to zkusila, dojela na pohovor a vyšlo to. Bylo to příjemné, protože to nebyl takový ten klasický konkurz, ale spíš pokec.

Spolupráce s novými kolegy vám vyhovuje?

No v pohodě. Oni jsou opravdu všichni hodně milí. Teď jsem na jednom lékařském pokoji s chlapama, a to je paráda. Mají skvělý smysl pro humor a jsou dost komunikativní, a to mně vyhovuje. Taky moje „maminka” Dáša Bláhová je skvělá. Je taková hodně živá a vynalézavá. A hlavně režisér Drha je sympaťák a celý tým tak nějak hezky funguje, že jsem tam opravdu spokojená a mám pocit, že to má smysl.

Dívala jste se předtím na VKV?

Ne, podívala jsem se až po tom, co mně zavolal Miloš Mejzlík, abych věděla, o co jde, a teď se dívám, když mám čas, takže skoro ne. Ale v obchodě pod barákem, kam chodím, mě průběžně o ději informuje pan prodavač, tak jsem ráda, že mám přehled. A někdy prudím v divadle, protože máme v baru televizi, aby mi přepli program na VKV.

Máte ve VKV nějakou oblíbenou roli, kterou byste ráda hrála?

No, mě by asi bavil každý ten doktor, prostě chlapská role. 

Jak zvládáte zapamatovat si všechny texty, zvlášť ty divadelní a někdy veršované?

Ono je jedno, jestli je to ve verších, nebo ne. Já mám většinou text spojený se situací. Když je situace dobře udělaná, většinou nemám strach ani o text, ono to nějak přijde, a když text vypadne, tak vím, jaká je situace, a dá se to. Když si situací nejsem jistá, je to větší námaha, no a když vypadne text v takové situaci, tak je tam taková hodná paní, která se jmenuje nápověda, a ta to „hodí“.

A je to vážně slyšet?

Tak slyšet to jde, teda aspoň to říkají všichni kolem, kterým ten text nevypadl, ale já teda, když se mi to stalo poprvé, tak jsem to neslyšela, protože jsem byla ve strašným stresu. Teď je to lepší, protože se dá s nápovědou domluvit, že uděláte nějaký znamení, třeba že spadnete na zem, aby poznala, že něco nevíte... (smích) No každopádně je dobrý, že existuje takové povolání jako nápověda. Já to obdivuju. 

Co třeba nějaký trapas na jevišti?

Tak to je pořád něco, ale není to tak vtipný. Já strašně ráda poslouchám starší kolegy, kteří mají neskutečný zásoby takových trapasů a příhod a taky oni to umí tak hezky podat. To mám ráda, když se čeká na výstup a je chvilka času a třeba pan Lakomý stihne za takovou krátkou chvilku asi deset příhod. A taky takový ty vtipy, ale ty jsou většinou přisprostlý, ale strašně krásný, tak to mě baví. A je zajímavý, že vždycky z toho povídání mám pocit, že se uměli herci bavit, když pracovali a stihli si ze sebe dělat srandu a z druhých a vůbec, že to bylo nějaký živější. A vždycky, když to někomu řeknu, tak se ozve: „No jo, to byla jiná doba.” Tak možná jo, ale já bych to asi taky tak chtěla.

Jo, ale strašně se mi líbil vtip Martina Slámy, jak se paní učitelka ptá dětí na zaměstnání rodičů a děti pak odpovídají, že doktor a učitel a horník, a pak přijde na řadu ten oblíbený Pepíček a ten řekne, že tatínek tančí v baru nahý u tyče, a paní učitelka si ho vezme po vyučování do sborovny a ptá se ho, jestli je to pravda, a Pepíček řekne: „Ne, tatínek je herec, ale já se za to strašně stydím.” Tak je to smutný vlastně.

Jde to dohromady: rodina a práce?

Tak snad dobře, si myslím. Do divadla jsem nastoupila dost brzo po narození Evičky, ale dalo se to a na ní žádné následky zatím nevidím, takže jsem klidná. Ona je teď v tom věku, kdy se ptá, dá se jí to rozumně vysvětlit a je spokojená, když má odpověď. Teď jsem jela do Prahy a Evička se ptala, kam jedu, a já říkám: „No do Prahy,” a ona: „Ty jsi trdlo kulatý,” takže asi je to v pohodě. No a mám taky skvělé rodiče, muže, spoustu hlídacích tet a sestřenice a bratra a strejdy a tety a tak... A teď nastoupila do školky, tak je to celé lehčí.

Setkala jste se s hloupou rivalitou mezi Brnem a Prahou? Jaký máte jako brňák vztah k Praze?

Tak snad v pohodě, jakože metro a tak... No ne, já tomu nerozumím, proč se pořád řeší nějaký divný vztah Brno – Praha. Já mám třeba ráda ty vtipy typu: „Divadlo se dělá dobrý, blbý a v Brně.“ Je to vtipný. Já s tím problém nemám.