Ahoj Richarde,
když vidím to zadané téma, tak si myslím, že mě asi znáš a vymýšlel jsi to mně přímo na triko. Téma Já a počítač, to teda fakt stojí za to. Ptáš se na nejhorší zážitek? A chceš ten poslední, který se mi stal minulý čtvrtek, nebo snad ten první či ty mezi tím??? Každý negativní zážitek s Bobánkem (můj počítač) je pro mne nejhorší. Věř mi. Ale začnu tedy tím posledním...
 
Je čtvrtek 10. 8. 2006 a já od rána průběžně sedím u PC a pracuji. Jelikož jsem závislák (ne na práci, ale na compíku), tak tu sedím ještě i v noci. Na stole mám skleničku s vodou, protože jednak mám pořád žízeň a jednak dbám pitného režimu. Po několika hodinách jsem se odlepila od PC a musela si odskočit. Zároveň jsem si došla do lednice pro PETku s vodou a potmě ji chtěla postavit na ubrousek zde u PC daný. Ale ouha, tam stála sklenička a bohužel, byla v ní ještě voda. Tož jsem ji svrhla (bylo okolo 22h) a vodička milená zatekla za stůl, pod stůl, a kam jinam se utíkala schovat než do přípojek k PC. Došla jsem si sice pro hadr a jala se utírat voděnku, ale přeci si teď nevypnu compík a nebudu tu vodu utírat i ze zásuvek... tam se určitě nedostala… utěšovala jsem se a utřela tu vodu, co byla vidět. Ani jsem se nepochlubila manželovi, ten se už chystal jít spát. A prostě jsem pokračovala ve své činnosti.
 
Asi za hodinku mi tu začalo něco prskat. Jelikož jsem předtím viděla po obrazovce přejít kobylku, tak jsem si nejdříve myslela, že právě ona se dostala někam a tam sebou plácá. Rozsvítila jsem a vyzbrojena baterkou jsem vlezla pod stůl, abych tu nešťastnou kobylku vysvobodila... Ale ouha, ve změti kabelů se něco děje a s kobylkou to nemá NIC společného. Honem jsem se zase zvedla a pouzavírala všechny otevřené stránky a posléze celý počítač vypla. Ufff, stihla jsem to!!! Teď zalézt pod stůl a opatrně vytáhnout jednotlivé kabely ze zásuvek. A že jich tam je (hlavní zdroj, tiskárna, myš, repráky a ten pátý je rozbočka). Jedna zásuvka zaprskala a ozvala se rána. Vypadly pojistky. Honem jsem vytáhla kabel z teď již zčernalé zásuvky. A rychle i ostatní... Ještě že jsem měla tu baterku. Teprve potom jsem šla nahodit pojistky a zkontrolovat manžela, zda ho ta řacha vzbudila, či ne. Spal jako dudek... spadl mi kámen ze srdce, ale hned mi došlo, že se teď nemám komu svěřit... Kolem půlnoci jsem se dostala do postele a bála se, že ani neusnu. Představa, že budu bez PC, mě děsila, tak jsem přemýšlela, na koho se zítra obrátím s prosbou o pomoc.
 
Ráno jsem byla vzhůru dříve než muž, tak jsem ho budila a přiznala se, že jsem vypálila svého miláčka. (Teda miláček je to hned po něm a po dětech... ). Kroutil nade mnou hlavou... ale pomoci nemohl, elektřiny se bojí snad ještě víc než já.
A taky musel do práce. Řekla jsem mu svůj plán, že nejprve zkusím našeho "správce sítě", nebude-li přítomen, tak kamaráda elektrikáře nebo svého bývalého švagra - rovněž elektrikáře.
 
Hned, jak to bylo možné, jsem vystřelila z domova, visíc na telefonu - potřebovala jsem od kamarádky vědět, kde je u nás nějaká funkční internetová kavárna. Byla jsem ochotná platit i zlatem (teda ne že bych nějaké měla!),  jen abych se dostala k nějakému compíku. Odsud jsem všem potřebným napsala, co se mi stalo, a vydala jsem se za správcem sítě. Nebyl přítomen, tak jsem mu naťukala SOS SMSku. A jela zpět domů. Ozval se, že se večer pokusí zastavit. To mě trochu uklidnilo, ale jsem prostě bez PC jako bez ruky. Když přišel kolem 16h manžel z práce, byla jsem jako hromádka neštěstí. Šel se na tu zkázu podívat, ale hnala jsem ho pryč... co když ho to praští nebo mi vyhoří ta zázračná krabice s hlavním zdrojem??? Šli jsme se teda dívat na televizi, ale absolutně nevím, co dávali. Správce sítě nešel, bylo už 18h a manža, nemoha se dívat na můj už asi kyselý a otrávený (ale říkal, že smutný) obličej, tak tam tajně zalezl. Vyměnil vypálenou zásuvku, respektive rozbočku za jinou a nahodil počítač.
 
Měla jsem vedle u televize podezření, že se do opravy pustil sám, ale raději jsem tam nešla. Po chvíli přišel za mnou a usmíval se. Moje zlatíčko, můj miláček, který se tolik bojí elektřiny, to dokázal a Bobánka mi zprovoznil. Tolik ho miluju! (Manžela přece, to je jasné). Jako mávnutím proutku zmizel můj smutný ksichtík a naopak se roztáhl do širokého úsměvu a můj manžel mi řekl, že mu to stálo za to, vidět, jak se rozzářím.
 
A tak jsem byla 19 hodin bez compu, už to nikdy nechci zažít. Nyní mám zakázáno mít tu na stole cokoliv k pití, ale kdybych vám své pracoviště vyfotila, viděli byste, že to nedodržuji. Pořád mám žízeň a taky přece dodržuji pitný režim...
 
 
No, myslím, že své další velké zážitky nechám zase na jindy...                     
Vaše Lenig


Tak jsem si to přečetl a přemýšlel, co moudrého k tomu dodat. Nic mě nenapadlo. Snad jen že pitný režim se musí dodržovat, jak jste si už na Ženě-in párkrát přečetly.:)))
Reklama