Byla jsem přesvědčená, že na to místo nemám
Odepisovala jsem na spoustu inzerátů, rozesílala životopisy na všechny světové strany, zúčastnila se mnoha pohovorů a konkurzů, ale vždycky to dopadlo stejně: převálcovalo mě mládí. Vlastně jsem se ani nedivila. Ve svém věku jsem od života dostala hodně facek a tak jsem optimismu a elánu, na rozdíl od těch „mláďat“, měla poskrovnu.
Jednou večer mi zavolala kamarádka a upozornila mě na zajímavé volné místo: nějaká firma hledala sekretářku ředitele. Nenechala jsem Evu domluvit a oponovala jí, že v dnešní době musí být sekretářka, natož ředitele, mladá, atraktivní, sexy dívka, nejlépe do pětadvaceti let. Ale kamarádka se nedala, a když přečetla celé znění inzerátu, můj pesimismus se ještě zvětšil.

Polovina požadavků na mě vůbec neseděla! Evě došla trpělivost. „S tímhle přístupem práci nikdy neseženeš! Vypadáš skvěle, německy i anglicky válíš bez problémů a co se týče odolnosti proti stresu, neznám nikoho silnějšího, než jsi ty. Zemřel ti manžel, pár měsíců na to se ti zabila v autě dcera a před rokem jsi zařizovala pohřeb mámě. Kdyby tohle potkalo mě, byla bych dodnes na práškách.“ Jo, to byly kruté časy! Rychle jsem zahnala nehezké vzpomínky a požádala Evu o kontakt.
 
Oni jsou mladí, ale já mám zkušenosti!
V den pohovoru mi udělalo počasí pořádnou čáru přes „rozpočet“! Den předtím byl krásný, slunečný den, ale to ráno lilo jako z konve a teploměr se vyšplhal sotva k pěti stupňům. Rychle jsem si natočila vlasy na elektrické natáčky a začala nervózně prohrabávat skříně. Naštvaně jsem odkládala jedno ramínko za druhým, a když jsem vyzkoušela všechny šaty, sukně i halenky, celá zpocená jsem s neuspokojením ukončila „módní přehlídku“. Podívala jsem se na hodinky a polilo mě horko – do začátku pohovoru zbývala hodina. Vlítla jsem do koupelny, sundala natáčky a na účes nastříkala snad půl lahvičky laku. Venku bylo vlhko a já potřebovala, aby mi ta paráda aspoň pár hodin vydržela. Zhltla jsem koblihu, u vystydlého kafe se lehce nalíčila a bez dalšího zdržování jsem si oblékla večer vybraný kostýmek smetanové barvy a na něj světlý baloňák. Když jsem se v předsíni postavila před zrcadlo, byla jsem s konečným výsledkem spokojená. Však já těm „mláďatům“ ještě ukážu!
 
Tak hrozně jsem ještě nikdy nevypadala
Rozevřela jsem deštník a vykročila vstříc své budoucnosti. Okamžitě se do mě opřel silný vítr, vyrval mi deštník z ruky a déšť, který se změnil v pořádný liják, se snažil zničit moje ranní úsilí! Utíkala jsem za poskakujícím deštníkem, a když už jsem ho měla na dosah ruky, vítr mi ho zase odfouknul dál. Než se mi podařilo ten zpropadený deštník chytnout, zopakovala jsem si tuhle trapnou scénku třikrát! Baloňák i kostýmek jsem měla promočené, zuby mi cvakaly zimou a z nadýchaného účesu zbyly slepené rousy, ze kterých crčela voda. Když jsem uviděla vchod do metra, oddychla jsem si – byl konec moknutí. Netrpělivě jsem čekala, až padne zelený panáček a já se budu moct před deštěm a zimou konečně schovat. Cák ho! Kolem profrčel náklaďák a ohodil čekající skupinku lidí, tedy i mě, pořádnou dávkou bláta! Vyděšeně jsem se dívala na baloňák, který měl ještě před chvílí barvu bílé kávy, ale ta se teď změnila na kávu tureckou a byla i s lógrem! Stejně dopadly krémové lodičky i tělové hedvábné punčochy. Ve vestibulu metra jsem okamžitě zamířila k dámským toaletám. Staré paní, která vybírala peníze, jsem dala pořádné „dýško“, vzala štos toaletního papíru a zamířila do umývárny. Nakonec se mi podařilo fleky téměř odstranit a ještě jsem si stihla omýt lodičky a opravit líčení. Zato s účesem se nedalo dělat nic - déšť a velké množství laku z něj vytvořily jakousi spláclou, tuhou, lepkavou helmu.

Nechápu, že jsem na ten pohovor vůbec šla
Ve vagónu bylo teplo, byl poloprázdný a já si s úlevou sedla. Když se z reproduktoru ozvalo: „Stanice Můstek“, poplašeně jsem sebou cukla – vždyť já usnula! Prošla jsem podchodem do Vodičkovy ulice a s deštníkem, vysoko nad hlavou, se prodírala davem lidí. Po pár krocích jsem si uvědomila, že nějak „vypadávám“ z bot. Italské lodičky, které nebyly určené do takového marastu, se vytáhly snad o dvě čísla! Doklopýtala jsem na určenou adresu a paní recepční, s dobře skrývaným údivem, mě poslala do druhého patra. Našla jsem ty správné dveře, a když jsem je otevřela, ocitla jsem se ve veliké místnosti, kde čekalo kolem dvaceti mladých, atraktivních, sebevědomých sexy dívek. Šum jejich hlasů pomalu slábl a všechny se dívaly jedním směrem – na mě! V ušmudlaném baloňáku, s neupravenými vlasy, zimou červeným nosem a hlavně věkem jejich matek, jsem se mezi nimi vyjímala jako bílá vrána. „Tak vás tady milé dámy vítám. Budeme s každou z vás hovořit jednotlivě a budete přicházet v pořadí, v jakém jste přišly. Jako u doktora.“ Podsaditý muž se zasmál svému vtípku a odkráčel k polstrovaným dveřím. Postupně se ze židlí zvedaly dlouhonohé, či perfektními mírami vyzbrojené krasavice. Než na mě přišla řada, to bylo stejné – dívky z pohovoru odcházely spokojené, a každá z nich si byla jistá, že právě ona to místo vyhrála.

 Neměla jsem co ztratit, tak jsem řekla pravdu
Konečně vyvolali mé jméno. V moderně zařízené kanceláři seděli kromě „vtipálka“ dva muži a jedna krásná, elegantní dáma. Té, když jsem vstoupila, vypadla překvapením tužka z ruky a rychle si nasadila brýle, aby si mě mohla lépe prohlédnout. Nastalo trapné ticho. Jako první se vzpamatovala ona dáma a s úsměvem ukázala na židli. Když jsem se posadila, tiše se zeptala: „Nechci být netaktní, ale nestala se vám nějaká nehoda?“ Neměla jsem co ztratit a tak jsem řekla pravdu. Pohovor se proměnil v kabaret. Nakonec jsme probrali mé odborné znalosti a rozloučení proběhlo klasickou frází, že až skončí pohovory, dají mi vědět. Večer jsem zavolala Evě a mezi salvami smíchu jí podrobně vylíčila svoji dopolední anabázi. „Doufám, že je ti jasný, že mi nezavolají ani náhodou!“ Dny ubíhaly a z firmy, kde jsem byla na posledním pohovoru, se nikdo neozýval. Ani jsem to nečekala. Dál jsem pročítala inzertní portály, odesílala životopisy, ale práci jsem pořád neměla.

To ráno jsem se chystala zajít do jedné pracovní agentury, a když jsem si oblékala kabát, zazvonil telefon. Volala mi dáma z posledního pohovoru, které, když mě tenkrát uviděla, vypadla překvapením z ruky propiska. „Dobrý den, u telefonu Milada Pospíšilová. Mám pro vás dobrou zprávu....“ Tentokrát vypadl překvapením z ruky mobil mně!

Reklama