Dost často se setkávám se skeptickými úvahami o narůstající lidské lhostejnosti. Včera jsem se přesvědčila, že všechno není tak černé, jak se zdá.

Jeli jsme s manželem a čtyřměsíčním synkem z návštěvy u rodičů. V některých částech Moravského krasu se nesolí, takže hlavně v lesních úsecích jsou vyjeté umrzlé koleje. Když jsme se v takovém místě vyhýbali autu jedoucímu témeř po prostředku, z těch kolejí nás to vyhodilo a půlka auta skončila v příkopu. Nikomu se nic nestalo, ale auto "sedělo" na ledové krustě a odmítalo se hnout. Naštěstí v době mobilních telefonů není problém zavolat pomoc, tchán okamžitě vyjel, aby mě a Ondru odvezl do tepla a potom zorganizoval odtažení auta.
Během asi 15 minut čekání kolem nás projela spousta aut. Tipovala bych, že jich bylo aspoň 30. Až na dvě každý přibrzdil, zastavil a ptal se, jestli nemůže pomoci. Když slyšeli, jak se Ondra vzteká v autosedačce, nabízeli odvoz domů, i když jeli v protisměru. Snažili se auto vyprostit, ale nedařilo se. Pak už jsme na každé auto jen mávali, ať jede dál. Nakonec nás vytáhl džíp - náhon na všechny 4 kola si s tímhle problémkem poradil raz dva. Řidič teréňáku byl pořízek, který se na nic neptal a rychle jednal. I tažné lano měl svoje. Ani jsme mu nestačili pořádně poděkovat. Naše autíčko bylo nepoškozené, a tchánova pomoc tak nebyla zapotřebí.

 
Tak mě to zahřálo u srdíčka, že je na světě ještě hodně lidí, co chtějí pomoci, když vidí průšvih. Vám všem přeju, abyste se do podobné situace tuhle zimu už nedostali. A kdyby přece jen, tak vězte, že ostatní šoféři vás v tom nenechají.
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY