Není to zrovna tak dávno, co jsem si říkala, že přeci nejsem žádná padavka a začnu opět trénovat. Byla jsem dříve dost sportovně aktivní, ale postupem času, jak jsem začala chodit do práce a tak nějak jsem se postavila na vlastní nohy, jsem zjistila, že za prvé nějak nestíhám a za druhé, platit všechny ty příspěvky z vlastní kapsy taky není ono… Pak se k tomu přidal ještě slepák a bylo vymalováno. Měsíční neschopnost a min. 4 měs. bez cvičení.

 

A začalo to, co určitě znáte: „Příští měsíc, to už mi to určitě vyjde“ nebo „Tak dobře, ale po Novém roce už je to tutovka“ a takhle bych mohla uvádět příklady dál a dál, až by se z jednoho Nového roku stalo roků 6 a taky šestiletá lenost. Neříkám, že jsem zlenivěla úplně, sem tam jsme občas s kamarádkou nebo kolegyní někam zašly, ale prostě to nebylo ono. Takže na přelomu letošního roku jsem si řekla dost, to přeci zvládneš a s pomocí kamaráda jsem v lednu stála opět v tělocvičně, oblečená v kimonu a raději s páskem o hodnost nižší.

 

Dopadlo to katastrofálně. Stačila mi rozcvička a funěla jsem jak lokomotiva. Nohy mi brněly, sotva jsem na nich stála, a to jsem za sebou měla sotva ¼ tréninku. Z kotrmelců se mi motala hlava a z pádů se mi otřásal každičký sval na těle. No a nějakou techniku mi mozek fakt už nebral. Nevím jak, ale přežila jsem to.

 

Dokonce jsem se i nějakým zázrakem dostala po svých domů a druhý den jsem na sebe byla fakt pyšná, i když jsem měla problém si v kanceláři sednout nebo vyjít schody. Kolegyně si ze mě utahovaly, že mě ten můj doma bije, protože jsem měla rozražený a nateklý ret a škrábanec na čele.

 

Teď už to bude lepší, slibovala jsem si, když jsem se chystala na další trénink. Nevím, jestli ten první mě nějak šetřili. Asi jo. Protože tentokrát jsem odcházela fakt po čtyřech a s modřinou na stehně. Kolegyně v práci si pomalu přestaly dělat legraci a opravdu vážně se mě ptali, jestly nemám doma nějaké problémy. No a vysvětlujte jim, že jste se po 6 letech vrátila na žíněnku.

 

Po té, co se mi po 14 dnech zahojila první modřina, jsem opět šla do toho. Prostě mi to nestačilo. Takže další tři neděle jsem nemohla nosit sukni, protože tentokrát k modřině na stehně přibyla ještě jedna na lýtku, která bolela fakt jak čert.

 

Přiznám se bez mučení, že jsem to vzdala. Opět se vymlouvám na práci a na peníze. Ale jsem bez modřin a mohu si normálně sednout. Zůstala jsem u aerobiku, který přece cvičí jen ty namyšlené fifleny (to byl můj názor v 15 letech).

Zdravím všechny J

 

xpixie

 

 

Milá xpixie, máš můj obdiv. Tolikrát za sebou si jít nechat rozbít ústa... jsi statečná žena! A máš recht, aerobic je fakt lepší :o)))
Díky za Tvůj příspěvek.

 

A připomínám, že právě probíhá soutěž o krásnou letní tašku. Dnes je ale změna - soutěží se jen do 15:00 hodin.

 

Stále mi můžete psát své sportovní příběhy na redakce@zena-in.cz a na stejný e-mail rovněž zasílejte fotografie svých mužských úlovků v rámaci naší akce Chlap-in.

 

Dobrou chuť k pondělnímu obědu Vám všem přeje dnešní editorka

 

TÉMATA:
ZDRAVÍ