Zajímá vás, jak se žije v Asii? Jaké problémy tam řeší ženy jako my? Jak moc se musí Evropanka potýkat s odlišnou kulturou...? Pak si přečtěte tento seriál... Čtenářka Hancze má k tomu hodně co říct. Vdala se totiž do Malajsie....

Březen, za kamna vlezem. Tedy ne všude tohle pořekadlo platí a já bych si nejraději vlezla do mrazicího boxu. Přeci jen, pro Evropana uvyklého na čtyři roční období je neustálé vedro tak trochu zvláštní úkaz. Přistihuji se, že bych si s chutí zanadávala na depresivní podzim, břečkovitou, za nehty lezoucí zimu... prostě to překrásné letní počasí je nějak příliš dokonalé.

A protože máme přehřáté mozečky a také ještě stále návštěvu, plánujeme poslední výlet někam, kde o plážích, parnu a úpalu nemůže být ani řeč. V Kuala Lumpur nasedáme do autobusu a vyrážíme do hor, přesný cíl – Cameron Highlands. Turisty hojně vyhledávané místo, které však i přes hordu návštěvníků stojí za to vidět. Čajové a kávové plantáže, původní, téměř netknutá džungle a... chladno! Jak já se těším!

Cesta ubíhá rychle a docela příjemně, překvapení nás čeká až na posledních dvaceti kilometrech, kdy sjíždíme z dálnice a jsme nuceni přestoupit na autobus, který vypadá... no poněkud opotřebovaně. Fasáda jako by oznamovala velmi vysoký věk povozu anebo absolutní laxnost řidiče. Po pravdě řečeno - nevím, kterou možnost si pro klid v duši vybrat. Snažím se zaplašit rušivé myšlenky a už vyrážíme na cestu. Začínáme stoupat po horské silničce, míjíme poslední vesničku a silnice se proměňuje v horskou dráhu, vedoucí sice jen do kopce, ale zatáčky se kroutí čím dál víc. Nevěřím vlastním očím, protože šířka silnice rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se tu vedle sebe pohodlně vešly dva autobusy, či jakékoliv jiné vozidlo jedoucí v protisměru. Po levé ruce sleduji hromádky hlíny a kamení, které se ze svahu poroučely nejspíš po dešti, a abych zaplašila nepříjemné pocity, otáčím se na druhou stranu... bože, nádherný výhled do džungle... a támhle teče divoká říčka, nádhera. Oko mi ale zabloudí na krajnici horské dráhy, jenže žádnou krajnici nevidím! Jen strmý svah. Jímá mě děs a hrůza, ale nakonec se přeci jen nechávám strhnout výhledem, a tak v klidu přijíždíne do městečka Brinchang. Ubytujeme se v hotýlku pro batůžkáře a následující dny trávíme procházkami po čajových plantážích, zkoumáním džungle a posedáváním v Brinchangskem Jungle Baru. Tady v horách je opravdu chladněji, a tak je tu několik jahodových plantáží, což je na Malajsii velmi exotické. Jahody jsou sice nekřesťansky drahé, ale jsou tu.

Snad to způsobuje nadmořská výška nebo opojná vůně pralesa a orchidejí, že se člověk tak nějak cítí povzneseněji a relaxovaně, bez obav. Něco je ve vzduchu. Právě jsme totiž jednohlasně odsouhlasili malý výlet do džungle... mimo vyznačený trek. Výlet vonící dobrodružstvím. Ve prospěch nám hrají skutečnosti, že místo určení měl můj milý již okouknuté z minulých návštěv, navíc pracoval nějaký čas jako průvodce v džungli na jednom malajském ostrůvku, a nakonec, je to jen malý kousek od veřejné cesty.

Statečně se pouštíme na naši miniexpedici... Postupujeme šikmo ze svahu, přidržujeme se kořenů a věcí alespoň trochu stabilních. Džungle dýchá vlhkem a všude kolem se lesknou listy nespočetných druhů rostlin, stromů.... rostlinná patra, canopy, houstnou a chvílemi nevím, zda stojím pevnýma nohama na zemi nebo se procházím spletencemi korun menších stromů. Barevné květy, křik ptáků. To všechno dohromady je nádherný zázrak. Připadám si jako v kostele. Znáte ten pocit? Ať jste věřící nebo ne, když vstoupíte do kostela, přepadne vás pocit jakéhosi respektu a obdivu a zároveň lidké malosti... Tak se teď cítím, uprostřed přírody. Pokračujeme dál, ale les se stává neprostupnějším, já už si stačila poškrábat ruce a propadnout se doslova o patro níž; začínáme být trochu nervózní, cíl naší cesty jsme zřejmě minuli, a tak se vydáváme zpět na silnici. Všichni jsme spokojení s tím, co jsme mohli vidět na tajném výletě.

O pár metrů dál od místa činu stojí malá rozhlednička. Protože jsme na jednom z nejvyšších kopců, čeká nás nádherný výhled do okolí, zalesněné majestátní kopce a svěže zelená políčka s čajem, plující chomáče mlhy... a taky pěkně ledový fujavec! Slzí mi oči a prsty zebou na kovovém zábradlí. Poprvé je mi v téhle zemi nefalšovaná zima!!! Ještě požádáme anglicky hovořící slečnu stojící vedle nás, zda by nás mohla společně vyfotografovat. Kamarád jí půjčuje digitál, podává instrukce, ale ovšem nedodá informaci o tom, že kamera je v češtině, a tak slečna stiskne spoušť, krabatí čelo a čte: „pra..ku..ži..“ Prakuži? Když nám to konečně došlo, měli jsme o zábavu postaráno. A navíc se těším na tu fotku – zmrzlé nosy na popředí Cameron Highlands.
Cestou z rozhledny jsme se rozhodli ještě jednou zkusit štěstí a znovu se ponořit do lesa a najít původně zamýšlený cíl. Cesta už není tolik dobrodružná, je patrné, že už ji před námi někdo zkoušel mnohokrát. Přeskakujeme padlé stromky, potůček... a jsme v pohádce! A tentokrát ne na pláži pod palmami, ale jsme ve světě fantazie. Kolem nás je lehce šero a pod nohama cítíme obrovské polštáře mechu, stromy kolem jsou nízké s rozvětvenými korunami, ze kterých visí liány a další větve obalené mechem. Všechno je tmavě zelené, tiché a trochu strašidelné... v pološeru vypadají mechové stromy jako postavy lidí a zvířat. Tady snad musel sedět Tolkien a psát svoje nádherné příběhy. Opravdu jediné, co mi tu teď kolem schází, je nějaký ten troll nebo trpaslík.

Tak tedy sbohem a na shledanou Cameron Highlands, bylo to moc hezké, ale my už se vracíme zpět do džungle betonové. Čeká nás loučení s návštěvou, běžné denní starosti i radosti, a za pár dní naše odložená svatba! A bůh ví, co nás vůbec ještě všechno čeká, u nás život moc nudy nenadělil.

P.S. A ještě jsem vám chtěla říct že Cameron Highlands fakt stojí za to, takže až budete mít cestu kolem, rozhodně se zastavte.

 

Předchozí vyprávění:

1. díl - vdala jsem se do Malajsie

2. díl

3. díl

4.díl

5.díl - Posunuli nám svatbu - Grrrr!

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ