Já jsem na svůj orientační smysl byla vždycky patřičně pyšná. Nikdy mi nevadilo chodit po neznámých stezkách, protože jsem věřila tomu, že  nezabloudím. Léta mi to vycházelo, opravdu jsem se neztratila - stačilo rozhlédnout se a už jsem věděla, kam zamířit. Třeba v hlubokém lese. Jenomže jak mi roky přibývaly, něco se změnilo. To skálopevné přesvědčení začínalo být nahlodáváno ostrými zoubky nejistoty, už se mi i stávalo, že uprostřed hvozdů byla asfaltka, kde mi nebylo docela jasné, jestli je to dobře nalevo, anebo napravo. Jakmile jsem pochopila, že nastal jakýsi nevratný proces, zbrzdila jsem své turistické nadšení a spoléhám spíš na manžela, kterému stačí podívat se na oblohu, do mapy, a už přesně ví, kde se nacházíme. To je dar shůry, to se asi naučit nedá.

A jak jsem zabloudila já?! No, byla to řádná ostuda. Za městem máme Nízký Jeseník, autem je to chvilinka. Byla houbařská sezona, dostala jsem chuť na kulajdu, tak jsem přesvědčila muže, vzala košík a jeli jsme. Manžel špatně chodí, na kolo terén nebyl, tak jsme se domluvili, že on zůstane u cesty na kraji lesa a já se vydám do známého kopce, kde mám osvědčená místa. V tom lese jsme byli naposledy asi před dvěma lety a hned po příchodu na start mé houbařské trasy (místo stokrát prochozené) jsem si všimla, že mlází povyrostlo, cesty jsou trošku jiné než byly, ale jinak se mi to zdálo docela známé. Nedočkavě jsem vyletěla do kopce s očima na šťopkách. Kromě košíku, nože a toaletního papíru v ledvince kolem pasu, jsem neměla žádnou jinou výbavu. Taky jsem byla jen v sandálech, kraťasech a triku, protože bylo horko. Křížem krážem prolézám les, jehličí praská pod nohama, houby nikde. Jdu teda dál, kousek se vracím a snažím se neztratit směr. Vtom vidím proti sobě postavu - chlap!!!! A jsme tam sami!!!! Strachy se mi stáhl žaludek, ale volím osvědčenou fintu - nahlas ho zdvořile pozdravím a připojím obvyklou frázi „Rostou?" Mužský cosi odpoví, ani nevím co, hlavně, že jde dál. Ulevilo se mi, ale to setkání způsobilo, že jsem přestala hlídat směr.

Najednou jsem stála kdesi, kde to bylo úplně neznámé. Nejhorší na tom, že tam nebyl žádný rozhled. Mrknu na hodinky - už jsem v lese strašně dlouho, manžel se bude určitě bát, kde trčím. Podotýkám, že mobil jsme s sebou ani jeden neměli a vyřvávat po lese mi přišlo hloupé. Zkusila jsem zapískat... nic. Sebrala jsem rozum do hrsti: Musím se dostat na nějakou širokou cestu a dojít k turistickým značkám. Z kopce jsem pod sebou viděla něco takového, tak jsem se tam vydala. Nohy poškrábané, už mě strachy i bolení chytlo. Když jsem celá zpocená sešplhala na cestu, panáčkoval na ní zajíc. To mi potvrdilo, že jsem asi dost daleko od civilizace. Taky že jo - značka pro turisty mi sdělovala, kam až jsem se dostala! Najednou jsem uslyšela hlasy - jdu tam a vidím rodinku, pasoucí se na borůvkách. „Dobří lidé, já jsem se ztratila, řekněte mi, který směrem je vesnice? Já mám na kraji lesa manžela a on má určitě obrovskou starost, kde jsem tak dlouho". Naštěstí ho viděli, tak mi ukázali, kam jít. Jo, ukazovali správně, ale já šla zase špatně! Tak se ke mně vydal jeden muž ze skupiny, postavil se vedle mě, aby byl jistý, že zas nezabloudím, ještě mě směroval a sledoval, dokud na mě viděl, a já jsem po půlhodině došla celá zničená k manželovi. V košíku nic, nohy sám drápanec, vlasy nalepené na čele. On si zatím pečlivě rovnal hromádku podborováků, které mezitím v klidu a na rovince našel. Líčila jsem mu své utrpení, on se pořád divil, jak jsem mohla zabloudit tam, kde to přece tak dobře znám... nikdy na to nezapomenu a je to varování i pro ostatní - nikdy nevěřte tomu, že máte terén přečtený. Když se zapomenete rozhlížet a díváte se jenom na zem, zamotáte se spolehlivě jako já. Obdivuju všechny dobrodruhy, co si s mapou a buzolou troufnou třeba do pralesa. Já už bych tam asi musela zůstat navěky. :)

Gerda

Děkujeme za krásný a dramatický příběh :).

Kde jste zabloudily Vy, ženy-in? Pošlete mi své bloudící historky na redakce@zena-in.cz!

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ