bre.jpg
Foto: Shutterstock

S manželem se Zdeňka (33) poznala na jednom z velkých firemních školení. Do oka si padli hned, měli řadu společných témat, a tak bylo docela přirozené, že si na konci akce vyměnili telefonní čísla. „Petr mi učaroval. Pracoval jako oblastní manažer pro Prahu a střední Čechy, já dělala na jedné z poboček firmy. Před školením jsme se neznali, zato po něm jsme každou volnou chvíli trávili spolu. Do roka mě požádal o ruku a za další půlrok byla svatba,“ vzpomíná Zdeňka. „Petrova matka měla sice od počátku snahu organizovat nám život, ale Petr si stál za svým a mně se líbilo, že své matce – přestože byla znát její dominance – nepodléhá.“

Její rady jsem brala s rezervou

„Měsíc po svatbě jsem otěhotněla a prožívala do té doby nejšťastnější chvíle svého života. Všechno klapalo, Petr byl báječný a tchyně relativně daleko,“ vypráví Zdeňka. To se trochu změnilo, když se mladému páru narodilo první dítě. „Katka měla potíže, její vstup do života byl komplikovanější. Byla přidušená, malinko se opožďovala ve vývoji. Cvičili jsme s ní Vojtovu metodu, jezdili na neurologii. Katka kromě toho špatně jedla, v podstatě nechtěla nic než mé prso. Neřešila jsem to a dávala jí, co chtěla. Už tehdy bylo vidět, že s tím tchyně silně nesouhlasí, ale vzhledem k okolnostem nám do života povídala stále v rámci únosných mezí. Vadilo mi ale, že k nám začala jezdit celkem často, prý aby mi s malou pomáhala. Stále jsem ale byla trpělivá a její rady brala s rezervou.“

Prý za to může mé špatné mléko

Krátce po Katčiných druhých narozeninách Zdeňka znovu otěhotněla. Další dítě bylo plánované a rodiče se těšili také z toho, že jejich prvorozený potomek začal konečně prospívat. „Vojtovu metodu jsme s Katkou cvičili opravdu důsledně a ona pomalu doháněla vše, v čem se v porovnání se stejně starými dětmi opožďovala,“ vzpomíná Zdeňka.

V listopadu 2019, krátce před vypuknutím epidemie, se narodil Tomášek. „Zpočátku se měl hezky k světu a zdálo se, že se nám osud snaží trochu vykompenzovat starosti, co jsme prožívali s Katkou. Ale kolem třetího měsíce začal kašlat a často zvracet. Proběhlo několik vyšetření, aby následně lékaři zjistili, že syn má abnormální reflux a v krku ho dráždí agresivní žaludeční šťávy. Byli jsme zařazeni do speciální skupiny rodičů s dětmi, kteří testovali u nás dosud neschválený přípravek. Šlo o velmi jemný prášek, který se smíchal s trochou vody či mléka a dítěti se před jídlem podal. Následně pak v žaludku zahustil požitou stravu, v našem případě mateřské mléko, aby dítě tak snadno nezvracelo. Docela to fungovalo, a i s tím se dalo dobře žít. Až na to, že tchyně byla přesvědčená, že tohle všechno způsobuje kojení, resp. mé ‚špatné‘ mléko,“ svěřuje se Zdeňka.

Je to velká ostuda

Od té doby se tchynin tlak stupňoval. „Často volala a hučela do manžela, ať s kojením přestanu a synovi nasadím umělou stravu. Byla neúnavná a protivná. Přesto jsme i tohle ustáli,“ usmívá se Zdeňka. „Když bylo Tomovi asi rok a půl, situace s jídlem se jakž takž ustálila. Stále jsem kojila, do toho už přidávala nějaký ten příkrm. On ale – stejně jako předtím Katka – preferoval mateřské mléko.“

Život šel dál a rodina žila v relativním poklidu. „Když Tom oslavil loni v listopadu druhé narozeniny, začala tchyně opět namítat, že už toho kojení bylo dost. Já to ignorovala a manžel respektoval mé stanovisko. Letos zjara se tchynin nátlak ale vystupňoval a pokaždé, když jsme se u nich na návštěvě objevili a syn se chtěl přisát, neváhala to komentovat. Trpělivost mi došla teď v létě, kdy se babička začala svému vnukovi otevřeně posmívat, že už je velký kluk a pití od mámy z prsu je ohromná ostuda. To už jsem vypěnila a tchyni hezky od plic řekla, co si o jejím přístupu myslím. Tím spíš, že jsem nikdy nepatřila k matkám, které by kojily na veřejnosti a odhalovaly prso bez ohledu na místo. Kdekoli to jen bylo možné, odešli jsme se synem do ústraní, abychom měli soukromí a ostatní se necítili trapně,“ líčí Zdeňka. „Od té doby se mnou tchyně nemluví, je uražená a celkově vytváří velmi nepříjemnou atmosféru. Mrzí mě to kvůli manželovi, protože vnímám, jak ho celá situace mrzí. Nelíbí se mi to ale ani kvůli dětem, které babiččinu odměřenost nechápou, a hlavně vůbec za nic nemohou. Navíc jsem přesvědčená, že to, zda kojím a jak dlouho, je čistě moje věc a nikomu do toho nic není! “ uzavírá.

Čtěte také:

Zdroj: příběh čtenářky, textová úprava autorka článku