Ahoj Richarde.
S topením je to od doby, kdy nám místo starého ústředního topení namontovali nové, s možností regulovat si sílu vytápění (a s měřiči, a se samoodvzdušňovacími ventily), nepoměrně lepší. Studený odchov skončil, můžu si v každé místnosti nastavit teplotu dle přání. A drobný přeplatek, který nám od té doby každý rok vracejí, se taky hodí. Ale o tom psát nebudu. Vrátím se kousek zpět.
Vrátím se na chvíli do dob dětství. U babičky s dědou bývaly zimy dlouhé, plné sněhu, a, jak jinak, krásné. A topilo se v kamnech. Kamna stála ve světnici... takové obytné kuchyni. Bývalo tam nádherně teplo. V ostatních místnostech a chodbách byla zima jak v morně. Větší než na ulici. :-)
Každé ráno děda vstával jako první a zatápěl. Když jsme se později vyhrabali z peřin my, ostatní, bylo už ve světnici teplo. Vařilo se v hrncích na kamnech... a já dodnes miluju pohled na oheň. Užila jsem si ho dost, tehdy - po přiložení do ohně jsem jen velmi neochotně a pomalu zavírala dvířka kamen, co to šlo, seděla jsem u nich a koukala do ohně. Moc dlouho ne, děda tohle neviděl rád, dvířka mají být zavřená a kamna sálat teplem.
Někdy nám vyhaslo, nebo jsme byli někde na výletě a zatápěli až po návratu. To jsem pak seděla vedle dědy a pomáhala mu. A užívala si to, od prvního nesmělého plamínku až po plameny vítězně (a nenasytně) zakousnuté do kusů uhlí. Starost o oheň byla na mně, o tu výsadu jsem se nenechala připravit. Chodila jsem s uhlákem pro uhlí - častěji, plný bych neunesla - trochu mi to trvalo, na zvuk lopaty nabírající uhlí se seběhly naše kočky a začaly se mi otírat o nohy, bylo třeba je důkladně pomazlit, probrat s nimi důležité události, příp. jim podstrčit něco dobrého na zub, a pak zpět do vyhřáté světnice. Přiložit, přivzdušnit :-) - déšť jisker padajících do popela - a už se jen dívat, jak se oheň rozhoří. To se mi vybaví, když se řekne topení v zimě.
zmrzlina
To se vám vybaví hezky, milá zmrzlino.:)
K tomu dívání se do ohně… Neměla jste nikdy nutkání zapalovat něco, co by se zapalovat nemělo, že ne?:) Ne, jen žertuji, vy byste určitě nic takového nedělala. Že ne?:) Kamna, hm, kamna… Toho čurbesu, co z nich vždycky bylo… Ale jinak poezie.:)
Nový komentář
Komentáře
Já také miluji pohled do hořícího ohně. Topíme v krbových kamnech a jak říkáte, je z toho trochu nepořádek a práce kolem štípání dřeva, ale ta večerní pohoda u ohně nám za to stojí :-) . Na jednu stranu se už těším na zimu. Ty večery mi už docela chybí :-) .
gerda: já teda nevím....moje buchty jsou jak ze sporáku na chalupě, tak z elektřiny doma, úplně stejný.
Čerstvý jedinečný, jakmile vychladnou (nedej Bože vydrží do druhého dne), tak by se s nimi mohlo zabíjet prakem.
gerda: mam sice tepelny cerpadlo, ale vetsinou ho v zime pouzivam jenom po ranu, kdyz je chajda studena. Jinak mam v obyvaku kamna na drivi, a kdyz nekde spadne vedeni a ja sem bez proudu, tak na nich i varim. Ale treba kdyz prsi a netahne komin, nejradsi bych se na to vybodla. A kolikrat to i udelam a zapnu to cerpadlo
Mám na pobyt u babičky a dědy úplně stejné vzpomínky, nádherný oheň v kamnech v obývací kuchyni, všude jinde byla zima, ale já byla u babičky ráda.
nad živý oheň není! A když se upečou buchty ve sporáku, ve kterém se topí dřevem nebo uhlím, jsou úplně jiné, než z plynového či elektrického. Těsto je přitom úplně stejné, ale výsledek je jedinečný. Praskání ohně v kamnech, proskakující plamínky mezi pláty a neopakovatelná vůně v místnosti - to všecko jsme obětovali své pohodlnosti. Teď máme díky dálkovému topení teplo všude, ale je to takové...sterilní.