Foto: Domácí archiv Veroniky, se souhlasem Veroniky Vítové, fotograf: Kateřina Bíbrlíková
Veronika po maturitě studovala pedagogiku. Podle jejich vlastních slov se posláním budoucí učitelky necítila příliš naplněná. Stále jí cosi táhlo k umění, protože se již od dětství věnovala zpěvu, ale bohužel si v patnácti letech při podávání přihlášky na konzervatoř nedokázala vybrat mezi klasickým a populárním zpěvem. Tak svůj sen odložila a zamířila na gymnázium.
Ovšem rozhodně ho nevzdala tak úplně, dál spolupracovala s několika pěveckými sbory, mezi ty nejvýznamnější jednoznačně patří Bambini di Praga. „Byla to skvělá doba,“ vzpomíná. „Naučila jsem se tam spoustu věcí, ze kterých čerpám dodnes. Asi nejlepší na tom bylo cestování. Skutečně jsme mohli vidět kus světa.“
A cestování se stalo další a poslední odbočkou na Veroničině cestě ke kariéře zpěvačky. „Studium na pedagogické fakultě nebylo nic pro mě. A tak, když jsem se jednoho dne doslechla, že se ČSA chystá rozšiřovat své řady o nové letušky, přihlásila jsem se. Z krátkého profesního rozptýlení nakonec bylo devět let služby. Vzpomínám na to ráda, ta práce mi dala úplně jiné možnosti, a to jak finančně, tak z pohledu cestování, kterého si užijete až dost. Ovšem po čase bylo znát, že si tohle krásné povolání na svých ovečkách vybírá daně. Ono se to asi běžnému pozorovateli nezdá, ale je to velmi náročná práce v neustálém hluku se změnami atmosférického tlaku a často plná stresu a neustálých změn. Brigáda v jazzovém baru, který zavíral ve čtyři ráno mi následně připadala jako procházka růžovým sadem,“ směje se.
Foto: Domácí archiv, se souhlasem Veroniky Vítové
Hudba provázela Veroniku každou volnou minutou jejího času. Toužila napravit svojí mladickou nerozvážnost a přihlásit se ke studiu na konzervatoři. Jenže podle tehdejších kritérii byla pro studium zpěvu až příliš stará. Nevzdala to a začala zpívat s amatérskými kapelami. Dokonce i mezi letuškami a piloty se našli nadšenci do hudebního umění, a tak pod taktovkou jedné letecké posádky vznikla v ČSA funky kapela. „Hráli jsme na nejrůznějších akcích naší firmy, třeba na slavnostním ukončení letní sezóny, kterému se u nás říkalo Doletná. A právě tenkrát mi náš bubeník, taky stevard dohodil učitele na zpěv z konzervatoře Jaroslava Ježka. Upřímně, tenkrát můj zpěv nebyl nic moc, zkrátka jsem otevřela pusu, dala průchod svým emocím a zpívala. Nicméně můj učitel zpěvu mi doporučil studium na jazzové VOŠ právě pod konzervatoří Jaroslava Ježka. Připadalo mi to jako škola pro mě, dávali šanci rozvíjet talent i starším uchazečům, kteří měli maturitu dávno za sebou. Na talentové zkoušky mě připravoval Filip Gongolán. Smál se mi, že chci opustit tak lukrativní práci kvůli jazzu, ale já nezapochybovala, že dělám dobře. Talentovky jsem složila úspěšně a teprve v osmadvaceti se začal plnit můj celoživotní sen. Konečně jsem našla sílu odejít z práce, ve které jsem po devíti letech služby byla značně vyhořelá. Jazz dal do pohybu celý můj život,“ říká Veronika, která si mezi jazzmany našla i svému manžela. Známého českého saxofonistu Petra Kalfuse, který například vede Jazzdock orchestra.
Foto: Domácí archiv, se souhlasem Veroniky Vítové
Veronice se profesní život obrátil o sto osmdesát stupňů. Založila acapella skupinu Skety, která si zazpívala ve velmi úspěšném singlu například s Vojtou Dykem.
„Dokonce jsem začala i učit. Jednak na konzervatoři Jana Deyla a pak také soukromě. Hodně se snažím svým studentům předat to, jak vlastně během zpěvu tělo pracuje a co se v něm odehrává. Zpěv je potřeba vnímat komplexně,“ vysvětluje. Skety a dráha profesorky zpěvu není to jediné, co Veronice vyplňuje čas. „Píšu vlastní hudbu, před dvěma lety se mi podařilo vydat debutové CD Průhledný svět. Spolupracuji s orchestrem Berg a s Jazzdock orchestrem. Baví mě i stará hudba a zpívám s tělesem Musica Panica. S kapelou Hudba Praha a teď nově jedu na šňůru s kapelou Jasná páka. Nedávno jsem se dostala dokonce i k dabingu, textuji, zpívám a režíruji písničky do dětských seriálů. Ta práce je tak mnohovrstevnatá. Líbí se mi, že každý den je naprosto jiný. Moc ráda zpívám i v úspěšném muzikálu Lazarus na prknech Divadla Komedie. Je divácky extrémně úspěšný a já se vlastně vůbec nedivím. Je za ním spousta systematické a poctivé práce,“ říká.
„S manželem máme krásnou dceru Ester a já se tak trochu těším i na to, až nebude tolik potřebovat maminku a budu se moc vrhnout do své vlastní tvorby na plno,“ uzavírá Veronika.
Čtěte také:
- Když ženy hrají mužské role. Diana Šoltýsová – herečka a režisérka, průkopnice čistě ženského divadla
- Igor Orozovič získal cenu Fóra dárců za svou píseň. Mladý herec pomáhá těm, kteří to potřebují
- Ondřej Ruml: Nepotřebuji o svátcích dvacet druhů cukroví. Vánoce jsou příběhem, ve kterém se slovo stalo tělem
Zdroj: respondetka Veronika Vítová
Nový komentář
Komentáře
Muzikál Lazarus jsem viděla. Moc pěkné představení, hlavně pro fanoušky D.B. a protagonistů představení. Roli Veroniky Vítové, jsem viděla v podání Eriky Starkové. Byla perfektní.