Dnešní článek ve mně vyvolal vzpomínku na báječné prožití mých posledních prázdnin.
Stalo se to na začátku července 1995. Byla jsem večer sama ve svém  poloprázdném bytečku a lebedila jsem si, že nic nemusím. Baštila jsem paprikové chipsy a zapíjela jakousi kolou a hltala u toho nějakou knížku. Najednou se mi udělalo strašně zle. Vyděsilo mě to, bydlela jsem sama, mobily nebyly a k nejbližší budce to bylo 300 m na náměstí. Zvracela jsem, bodalo mě v zádech a bylo mi na omdlení. Po hodině strávené na WC jsem se odhodlala vyplížit se z domu a jak troska jsem se došourala ke zmíněné budce. V nouzi nejvyšší jsem volala rodičům:
"Ahoj tati, to jsem já...mně je strašně zle...přijeď pro mě...."
"Nešil, dcero, co je ti?"
"Já nevím, je mi na omdlení, prosím tě přijeď."
"Ale já už jsem něco pil.."
"Tati, prosím tě..."
Na víc jsem se nezmohla. Táta naštěstí zabodoval a risknul to alkohol nealkohol. Když mě viděl, jak vypadám, spolkl všechny připravené připomínky a zavezl mě na pohotovost.
Lékař mě zběžně prohlédl, konstatoval, že to budou asi záda a poslal mě se skleničkou na onu místnost.
"Ale pane doktore, já mám menses..."
"Hm, tak nic." A skleničku mi vzal. Zásobil mě jakýsimi analgetiky a že se mám hlásit u obvodního lékaře.
Tam jsem se hlásila hned druhý den. Bolest trochu ustoupila, už byla jen hodně tupá. Lékař nechápal, co po něm vlastně chci. K analgetikům přidal léky na uvolnění svalů a poslal mě domů. Trpěla jsem jako pes a vydržela jsem to přesně dva týdny. Pak jsem se opět dostavila k lékaři s tím, že se to už nedá vydržet. Lékaři naštěstí v mozkovně zablikalo světýlko poznání a zeptal se mě na to nejzásadnější a totiž, jestli mi brali na pohotovosti moč. Po mém sdělení, že nikoli jen zabručel :"Jestli jsem si to nemyslel"
Nutno podoknout, že to byl Arab či co a jeho vyšetřovací metody byly na tu dobu svérázné. Ale díky akupunktuře hned poznal, o co jde a fofrem mě odeslal na urologii. No a tam už to šlo rychle. Na ultrazvuku našli v ledvinách kámen jako hrom, hospitalizovali mě a objednali na kliniku do jiného města na jeho rozbití ultrazvukem. Celá tahle akce netrvala ani týden, rozbití kamene se podařilo, písek vyšel a já mohla jít domů. Ta obrovská úleva, to se nedá popsat. Kdo zažil ledvinovou koliku, pochopí.
I z té hospitalizace mám pár zážitků, třeba to, jak mi naši nosili pivo (jediné oddělení, kde se to smí), jak jsme měli muži i ženy společné sociální zařízení a já chodila plnit džbánek s nemocnýma babičkama a dědečkama nebo jak jsem se po vlastním zákroku složila a vyděsila personál urologie novojičínské nemocnice. Ale to už by bylo na další povídání.
Celkem jsem s kamenem strávila skoro tři týdny z měsíce mých posledních prázdnin.  Jen co jsem se otřepala, nastoupila jsem do práce a bylo po ptákách. Na tyhle prázdniny nikdy nezapomenu.
 
Šáje posíláme voňavou pěnu do koupele, aby se ve vaně mohla hezky prohřát a přejeme hodně zdraví.
 
Pište i vy ostatní své zážitky s nemocemi. Chřipky útočí, musíme se semknout k jendotnému boji!
Reklama