Ne, maturitou to nekončí. Školní výlety se pořádají i na vysokých školách - třeba taková fakulta architektury má 14 pater a onehdá se byli podívat na strop Vladislavského sálu seshora. Pravda, to je dvě zastávky tramvají... ale i to se počítá.

Na vysokých školách se tomu ovšem neříká školní výlet, ale odborná exkurse. Ať už za jarní květenou na hadcové stepi nebo si prohlédnout pestré vrstvy druhohorních usazenin odkryté v meandru řeky Čvachtavy. Účel je i zde dvojí, poznat krásy vlasti a opít se s vyučujícím. Nebo bez vyučujícího. Nebo se neopít, podle gusta.

Ale i školní výlety typu Napravo se dívejte jsou. Organizuje je náš dobrovolný spolek dobrovolníků, aby se zahraniční studenti dostali na vzduch, a je to jako výlet s mateřskou školkou, až na to, že jsou větší, takže je nejde, když zlobí, chytit za límec a zatřepat s nima.

Průměrná akce vypadá asi takto: Jede se do Kutné Hory. Sraz je na Hlavním nádraží v půl deváté. V půl deset je tam polovina lidí - já ne, já všem řekla, že přistoupím v Libni, že mají mávat z okýnka, protože v devět jezdí žiliňák, který je dlouhý jako týden před výplatou a má zrcadlová okna, takže touto dobou piju kafe.

V osm čtyřicet jsou na místě všichni s výjimkou Španělů. Líba začne shánět, jestli někdo nemá telefonní číslo na někoho  nich. Nikdo nemá, protože Španělé mluví akorát španělsky a tak se druží pouze mezi sebou. V osm čtyřicet pět Líba spočítá lidi, koupí lístek a zažene tlupu na nástupiště. Tam jí začnou lézt do vlaku na Cheb, tak je vyžene. Mezitím mně někdo volá, že čeká na hlaváku v hale, co má dělat, když tam nikdo není. Volám Líbě, Líba posílá Marka, dalšího dobrovolníka, ať toho zbloudilce najde a zároveň málem fňuká do telefonu, jak jsou nedochvilní a podobně. Já odcházím na vlak a nadávám Líbě, že se na to má vykašlat.

V Libni mi samozřejmě z okýnka nikdo nemává, lezu tedy do vlaku na jednom konci a postupuju na druhý, hledajíc svoje lidi s mým lístkem, Líbě se nejde dovolat, kde sakra jsou, ale průvodčí potvrzuje že tááááámhle na začátku nějaká parta cizáků se společným lístkem je. Jdu ještě dvanáct vagónů a padám do sedadla mezi jakési Finky.

V Kutné Hoře má Líba dilema, jestli jít k sedlecké katedrále v mírném mrholení deset minut pěšky nebo dvacet minut čekat na lokálku. Já bych šla do deště, Líba má strach, aby nikdo nenastydl nebo něco, takže nacpeme 70 lidí do takového toho mezivesnického vagónku - babka s košíkem a strýc Vomáčka nevěřícně hledí, kde se to tu vzalo.

V Sedleci máme domluvenou prohlídku katedrály. Chlapík vykládá, já tlumočím. Dětičky se mě vyptávají, proč tu je to lešení (opravuje se to tu), proč jsou tu ty věci zabalené do igelitu(staví se tu), když se to tu teda jako opravuje, tak jestli natřou i ten oprýskaný oltář. „Nenatřou, to je umělý mramor, to má být tak flekaté."
„A proč?"
„Aby to vypadalo jako mramor, i když je to jenom dřevo. Tady mramor není a vozit ho z Itálie nebo odněkud by si nemohli dovolit, tak prostě natírali na mramorovano."
„A on ten mramor někdo ukradl?"
„Ne. To tak prostě má být."
„A proč?"
...říkala jsem něco o mateřské školce.

Dál je na řadě prohlídka kostnice, kde ovšem povídá nějaké organizační mládě a já nechávám hlasivky odpočinout. Od příště chci za každé takové žvanění láhev Vincentky.

Cupitáme do centra, kdosi něco povídá o dějinách Kutné Hory, Líba mu nadává, že si to měl připravit, ne povídat, co si pamatuje ze šesté třídy z dějepisu. To znamená, že je sakra naštvaná, obvykle se omlouvá, že někomu něco vyčítá. Zájemci jdou se mnou a s Líbou do katedrály, kde opět něco vyprávím, ale půlka lidí mě vůbec neposlouchá, protože se rozptýlili. Když to tedy nějak formálně ukončím a jdu si prohlédnout nějaké nástěnné malby, přistoupí ke mně jakási dívčina a zeptá se mě, jestli jsem taky z Finska.
„Ne, proč?"
„No... vypadáš tak. A máš kabelu z Marimekka."

Kabelu z Marimekka mám, obhlédla jsem si ji u Finů, protože většina Finů ji nosí - drahá jak sviňa, z vysoce odolné bavlny, dá se prát na devadesát, vydrží deset let denního nošení, vejde se do ní hromada knih nebo pět kilo brambor a není ani trochu módní. Ideální pro moji maličkost. Ale copak ksakru musí být praktičtí jenom Fini? Ach jo.

Několika zájemcům ještě odpovídám na rozličné otázky. Většinou jsou to Fini. Já a Líba milujeme Finy. Jsou zdvořilí, vděční, chodí včas, na naše akce jezdí, protože je to zajímá... ideální. Při nějakém předešlém výletě do Kutné hory mi jeden chlapec z Rovaniemi vysvětloval, že Kutná Hora je fakt kůl, protože oni ve Finsku žádnej středověk nemaj a že je to bezva, že takovéhle akce pro studenty někdo dělá. (pozn. aut.: Ve Finsku toho středověkého harampádí není tolik jako u nás, ale že by se to dalo definovat jako „nic", je tvrzení silně přehnané.)

Opět mám polomrtvé hlasivky. Činím mentální poznámku, že si musím koupit termosku, abych si mohla proplachovat krk něčím chutným. Mé horší já na to dodává něco o slivovici s husou masťou, což je takový pověstný nápoj... ale o tom jindy.

Ještě nás čeká Vlašský dvůr. Tam mají průvodkyni v angličtině, která žvatlá ty obvyklé turistické blbosti o tom, že kdo prošel pod tímto futrem a nepraštil se do hlavy mohl být králem, taky sděluje vzrušující věci o kutnohorských starostech (to jako městských činovnících, jejichž portréty visí zde na zdech) a nakonec jdeme do kaple.

Totiž, Vlašský dvůr byl královský hrad ve městě, které králi nepatřilo, a protože se tam nadto skladovalo stříbro, musel být poměrně odolný a soběstačný. A k soběstačnosti patřila i kaple a když královský hrad, tak pořádná kaple. Je sklenutá na střední sloup, vymalovaná secesními ornamenty, takže je to lehce cirkusové.... Průvodkyně žvatlala nesmysly, já jsem byla silně otrávená - turistické brožurky už jsem taky psala a vím, jak jde udělat ze staré stodoly skvost lidového stavitelství, ale není u toho potřeba lhát jako ústřední výbor strany. A pak přišel hřeb dne.

„A zde vidíte pozdněgotické oltáře, které se jmenujou triptychy, protože jsou ze tří kusů (budiž, pozn. aut.). Na tomto je uprostřed Panna Maria s děckem, nalevo svatý Dominik a napravo vidíte bratra krále Václava IV., svatého Zikmunda..." V tomto okamžiku se lámu smíchy vejpůl, snažím se zachovat jakési zdání důstojnosti, kryju se sloupem, ale moc to nejde. Kdosi se mě ptá, jestli je mi dobře, prskám smíchy a říkám, že podle možností ani ne.

Další vzdělávací vsuvka, totiž: s. Zikmund byl burgundský král někdy v 6. století a s Lucemburky snad nějak spřízněn, jeho kult do českých zemí k nám přinesl Karel I., král český, znám jako Karel IV, páč byl čtvrtým císařem římským toho jména. A po svatém Zikmundovi pojmenoval svého syna. Jak snadné.

Líba je historička a mé hnidopišství chápe. Taky zná mé záchvaty zuřivosti nad lidskou ignorancí - horší jsem měla jenom když se mě jeden kolega vyptával, o čem píšu, já mu to zhruba objasnila, a protože se jednalo o cosi středověce skandinávského, kolega položil upřesňující dotaz: A kde je vlastně Stockholm. Takže jsme šly na kafe, nad kafem jsme řešily organizační věci a čtvrt hodiny před odjezdem vláčku jsme šly na nádraží.

Vláček ve směru Kutná Hora, hlavní nádraží se rozjel, pročež mi tuším Minna, jedna z těch tří z Rovaniemi, co jsou furt spolu a co jsem si ještě nepamatovala, která je která, mi s nevinným výrazem oznámila, že Hanna a Noora jsou na jiným nádraží.
„Na kterým?"
„No to já nevím, ale říkaly, že od tama taky jezdí vlaky do Prahy."
Řekla jsem to lehce pobaveně Líbě, ta začala zelenat, co jako budem dělat a doufejme, že nejsou třeba ve Zruči nad Sázavou nebo co je to od Kutné Hory na druhou stranu. Já jsem Líbu uťala, že je to dospělý, snad si to poradí, vyptala jsem od té, co byla s námi, telefonní číslo, ověřila jsem, že jsou na další zastávce a přemýšlela o slivovici.

Kutná Hora je totiž test nervů. Z minulého výletu se pravděpodobně vrátilo o čtyři lidi míň, ale protože si nikdo nestěžoval, že jsme ho tam nechali, přesvědčila jsem Líbu, že se někde namazali a nechtěli se chlubit a ať se na to vykašle. Líba se na to bohužel nevykašlala a pokaždé zjišťuje, jestli jsme všichni, protože jak by se nějaký ten irský, portugalský nebo bůhvíjaký chudáček dostal zpátky do Prahy. „Po svých," odpovídám na to já se zlým šklebem.
Při přestupu na vlak pražák se na mě Noora a Hanna vrhly, že jsou jako tady a že se potulovaly po městě a daly se do řeči s nějakou holkou, co taky jela do Prahy a šly s ní na nádraží a že pohoda, né?

Když jsme se o několik dní později sešly, Líba se opět trápila, že ten si stěžoval, že v Sedleci jsme byli dlouho, že to byla nuda, onen měl málo času na oběd, další měl pocit, že těch památek je moc a co ona chudák má vymyslet, aby se jim to líbilo. A co se asi stalo s těma dvěma, co ráno nepřišli na nádraží a jestli ta prohlídka v Sedleci nebyla moc dlouhá, že někteří lidi vypadali jako že se nudí a že možná jsme měli zařídit vstup do té tabákové fabriky, že by se jim to...

V této fázi jsem ji přerušila, ať si dá kafe a povypráví mi, jak se daří koťatům.
Líba uvažuje o tom, že by mohla pracovat v nějaké cestovce. Pokaždé, když to zmíní, se ptám, jestli plánuje nervové zhroucení už ve zkušební době.

Dětičky jsou proti bandě mladých intelektuálů procházka růžovým sadem. Jdu si koupit tu termosku... a asi i placatici.

Vaše čtenářka Gentiana.

Já bych k tomu i něco napsal, ale to čtení mě unavilo, jako bych se o ně staral sám. :) Na exkurze na vysoké vzpomínám rád. My měli doktora Sládka, který byl ve všech dřevěných kostelech v Evropě na východ od Aše a věděl i, kde jsou jejich zříceniny. Někdy jsme jich stihli i šest za den! :)))

Napište nám o výletech na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama