Být single je v dnešní době celkem náročná disciplína. Žít v Praze, držet si nějaký životní standard, platit si bydlení, byť v super malém bytečku a být na všechno sám, to se zdá být jako velmi nelehký úkol. Alespoň tak jsem to cítila já. Svobodná, se psem, vlastním autem, dobrým platem a metrákem oblečení a jiných nezbytností. Došlo mi, že se musím celkem ohánět, abych se měla dobře. Ale pak se mi naskytla možnost podívat se do pražského azylového domu pro maminky s dětmi. Ta návštěva ve mně rezonovala ještě několik dní po tom, co jsem toto zařízení navštívila. Došlo mi, že je vše, co řeším, vlastně malicherné, nijaké a zbytečné. Uvědomila jsem si, jak se liší hodnota peněz u každého z nás, kolik toho potřebujeme a jaké jsou opravdové priority. Ale také jsem v duchu děkovala svým rodičům…

Z „azyláku“ do „azyláku“

Smyslem azylových domů je zabránění sociálnímu vyloučení maminek samoživitelek, zajištění základních potřeb jim, a zejména jejich dětem, snaha stát se místem, které pomůže překonat nepříznivou situaci a prostorem pro posílení sociálních a pracovních návyků.
Po celé Praze lze najít celkem 12 azylových domů. Jejich kapacita bývá ale dlouhodobě zaplněná, a samoživitelky z více jak 50 % po uplynutí roční lhůty, po níž je možné v zařízení žít, odchází do jiného azylového domu. Nové místo v domě hledají po prvním půlroce bydlení.

Cena v pražském azylovém domě se pro matku s dítětem v průměru pohybuje okolo 4 030 Kč za měsíc. Stále se tak jedná o zdaleka nejlevnější možnost ubytování, které mohou samoživitelky sehnat. Tato částka se nejčastěji umořuje ze sociálních dávek, následně jim na život zbývá zhruba 3 000 Kč, s nimiž se rodič učí za pomoci pracovnic azylových domů pracovat. Zde je potřeba si uvědomit, že v azylových domech rodiny nedostávají stravu, hygienické potřeby či oblečení, jedná se o možnost bydlet. Tedy tato částka pro rodiče s dětmi na pokrytí celého měsíce a na případné našetření na kauci je velmi malá. Ubytovací jednotky jsou zařízené jednoduše, disponují však základním vybavením.

Bydlení v azylovém domě však s sebou nese i svá daná pravidla. Obyvatelé zařízení musí dodržovat noční klid, jsou zcela zakázané drogy a alkohol, nejsou povoleny návštěvy ani domácí zvířata. K dispozici jsou zde pro maminky sociální pracovnice i sociálně aktivizační programy, které pomáhají k lehčímu návratu do běžného režimu.

Pro maminky nemusí být tolik tíživé každý rok měnit místo bydlení, dle sděleních si zvyknou, ale pro děti mají tyto změny velký dopad.

Mnoho maminek samoživitelek tedy koluje z jednoho azylového domu do druhého. Často se vrací i tam, kde už rok strávily. Jejich děti putují s nimi, mění bydliště, často i školy, přátelé, zvyky a prostředí. Podle slov jedné ze sociálních pracovnic se k nim do zařízení často vracejí i mladé osmnáctileté maminky s vlastním miminkem, které u nich strávily kus svého dětství. Smutné? Rozhodně. Šokující? Ani ne. Život, na který jsou tyto neúplné rodiny zvyklé, vypadá přesně tak, jak je zde popsáno. Rok je velmi krátká doba na to, aby se samoživitelka postavila na vlastní nohy, našetřila dostatek financí na bydlení, kauci a další výdaje do začátku, že raději žijí v azylových domech, které disponují základním pohodlím. Děti přebírají to, na co jsou zvyklé, a tak se dostávají do životního kruhu, z něhož se velmi špatně vyskakuje a začíná nový čistý start. Není to pravidlem, ale statistiky mluví jasně…

Rodina, život, finanční svoboda

Na to vše po mé nedávné návštěvě azylového domu myslím… Po odchodu jsem cítila směs rozčarování, smutku, lítosti a vděčnosti za to, že mám vlastně v životě kliku. Ostatně mnoho z nás. V Česku totiž žije 500 tisíc dětí v neúplných rodinách. Těch je zhruba 320 tisíc. Z toho 38,5 % z nich se potýká s neplacením alimentů, lze říci, že zhruba 40 000 dětí se pak ocitá na hranici opravdové chudoby. Žijí v ubytovnách nebo „azylácích“. Jsou to neúplné rodiny, které jsou zvyklé žít tak, jak žijí, o sociálně-aktivizační služby nemají zájem.

A tak si říkám, zdali by neměla přijít nějaká pomoc, změna ze strany uspořádání těchto zařízení, které by maminkám dovolovaly zůstat déle, aby se jejich šance na nový start blížila více realitě, děti si nemusely neustále zvykat na něco nového a třeba, někdy, v budoucnu měly i oni možnost zažít, jak chutná ten pravý, opravdický domov. Takový, jaký ho známe my…

Také si přečtěte:

Reklama