Marie

Moje maturita se samozřejmě neobešla bez patřičného dramatu. V prosinci, tedy několik měsíců před zkouškou dospělosti, naše škola zkrachovala. Najednou nebylo na pořadu dne učení se na jednotlivé předměty, ale otázka, zdali vůbec k nějakému zkoušení dojde. Bylo to tak nahnuté, že jsem byla dokonce byla přijata na dvě školy do prváku! A podobně na tom byli i mí spolužáci. Povím vám, znovu bych si střední školu dát nechtěla. Nakonec to mělo šťastný konec, škola se, již pod jinou hlavičkou, přesunula a připojila ke škole jiné. 
A co se samotné zkoušky týče, můj učitel psychologie, z níž jsem maturovala, Jan Šolc, mi řekl jednu důležitou věc - Maturita není tolik o znalostech, ale hlavně o štěstí na otázku. Měl pravdu, dobře to platilo i během studia vysoké školy. 

Markéta

Jako by to bylo včera. Pamatuji si vše, ty nervy, mezery ve znalostech, maturitní otázky, slzy, ale i srandu, která mou maturitu provázela. Šla jsem úplně poslední, ve čtvrtek, to bylo šílený, asi si profesoři řekli, že budu třešničkou na dortu. Dokonce se na mě přišel podívat i ředitel školy se slovy: „Té Škaldové to dejte, ať je klid.“ Nevím, co tím myslel… Vzpomínám si, jak jsem dostala na potítku otázky z dějin umění a všimla si, že když je nakloním k oknu, zalepené odpovědi jsou vidět. U češtiny jsem měla totální okno, a z angličtiny si vylosovala tu nejlehčí otázku, kterou si přáli všichni. A propagace? Tak ta bylo spíše koketování s profesorem, protože jsem vážně nic moc nevěděla. Maturity jsem se hrozně bála, když na to koukám s odstupem, tak můžu říct, že důvod nebyl. Učila jsem se, profesoři byli shovívaví a snažili se nám pomáhat, co to jen šlo.

5acdef116d748obrazek.png

Kristina

První stres při vstupu do dospělosti a naučil mě opravdu dost. Pamatuju si, jak se mi krásně psala písemná maturita, a jaké pak bylo překvapení, že mi chyby zajistily téměř propadnutí. U ústní to nebylo o moc lepší, kdy mě u otázky z českého jazyka pí profesorka zastavila po jedné větě s tím, že to už tento týden slyšela, takže ať zkusím něco jiného. Bohužel k té otázce jsem měla připravená jen dvě díla a jména autorů, vzhledem k tomu, že to už slyšela, tak jsem si poseděla téměř v tichosti a při odchodu propukla v pláč. Dodnes si pamatuji tu křivdu, že hlavní autor z otázky, stejně tak i jeho dílo Manon Lescaut nebylo přijato a celé to týdenní biflování bylo vlastně k ničemu.

Co mi ovšem utkvělo v paměti je to, že ač se snažíte sebevíc, když někdo chce, stejně vás potopí. Neříkám, že se člověk nemá snažit, ale školu do života mi maturita dala. Biflování je podle mě přeceňované, pokud nejde o studium lékařství a nebo práva.

Vendula

Moje vzpomínky na maturitu jsou už dost bledé. Spíš si pamatuji první i druhou vysokou a předzkouškový stres, ale střední je dost v mlze. Právě moji spolužáci plánují sraz po dvaceti letech a já nemůžu uvěřit tomu, že je to už tak strašně dlouho…

Maturovala jsem z češtiny, němčiny, dějepisu a občanské výchovy a čekala na přezkoušení až do čtvrtka. Byla jsem mezi posledními. Téměř všichni spolužáci už měli zkoušku dospělosti dávno za sebou a dávali chytré rady a já je za to nenáviděla a ukrutně jim záviděla. Odpoledne jsem se k nim připojila s maturitou v kapse a vyznamenáním k tomu, což nemohla pochopit naše třídní matikářka. V jejím předmětu jsem totiž vždy odcházela s trojkou s odřenýma ušima. O fyzice raději ani nemluvím.  

Podělte s námi i vy...

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama