Tedy zrovna dneska je to to pravé téma. Jak se mi nechce? Moc!

Večer jsem chtěla jít brzy spát, protože mám po víkendu poněkud deficit, jenže manželovi kleklo auto, a tak se domů dostal až v jedenáct a mezitím u nás bylo asi šest klientů, na které jsem musela chcačky či nechcačky cenit zuby v ochotném úsměvu, i když mi vykládali nesmysly. A s vědomím, že manžel bude dělat nejméně do tří do rána a bude svítit v chodbě, kam vede okno ložnice, si beru prášek na spaní. Nemůžu si dovolit ráno nevnímat. Běží nám maturity a mohl by to být problém. Zbývá mi čas od půl dvanácté do půl sedmé, tak snad aspoň něco naspím...

Jo jo, já byla vždycky naivní.

Už ráno stálo za psí štěk - kocour se došel ve čtyři ráno ujistit, že se dveře do ložnice opravdu otevřou, když skočí na kliku, a že je nejšikovnější na světě a že u mě pod peřinou jsem opravdu já. Pak si psi vyjasňovali postoje s paní, která roznáší noviny. Ta původní, která je roznášela předchozí tři roky, to zvládala do sedmi, a to už jsem byla v práci, ale tahle chodí o půl šesté... a oba psi samozřejmě čekají na půl šestou, aby si mohli z plna hrdla zaječet.

A o půl sedmé mi má zvonit budík. Jo, jenže o šesti zvoní kostel - bydlíme hned pod ním. Jdu rozespale na záchod a cestou zakopávám o kočku. Jasně - ráda by ven, ale bojí se psů. Beru kočku pod paži a jdu na záchod... a přede dveřmi, když už je kočka bezpečně mimo psí dosah a dál ven může pokračovat sama, zjišťuju, že jsem nevzala kočku, ale kocoura. Vypadají bohužel oba skoro stejně... Kocour ale nechtěl ven, tomu šlo právě jen o to pochování. Psů se rozhodně nebojí, chodí jim přehrabovat misky.

Ohlížím se ke dveřím a sleduji, jak se kočka opatrně plíží kolem „spících" psů ven. Menší pes si pěkně počká, až bude kočka přesně na prostředku jejich pelechů, a pak se na ni významně zahledí a olízne se. Zmetek! Kočka zaprská a pronásledována oběma psy proletí kolem mě na dvůr. Kocour na to chvíli kouká a pak jde rozvážným krokem za nimi - nejspíš se podívat, jestli už je z kočky sekaná. Konečně můžu na ten záchod... a pak umýt ruce. Okýnkem v koupelně se vrací kocour a skáče mi skoro na hlavu. Zalézám do postele a říkám si, že mi zbývá ještě 25 minut v teploučku... za pět minut se budí manžel a hladí mě. Ne, že by mi to vadilo, ale chce se mi spát. No co, vyspím se ve vlaku, říkám si a tiše si představuji sedátko v posledním vagonu, pěkně naproti někomu, koho znám a kdo vystupuje zároveň se mnou.

Bohužel na nádraží potkávám uvykládanou starou paní - a tak ze spaní není nic... vykládá a vykládá celých dvacet pět minut. A pak dorážím do práce. Před první hodinou bych měla mít ještě jednu hodinu pohotovosti, a tak si říkám, že se zavřu v kabinetě a budu tiše pospávat. Houby! Včera večer se zjistilo, že mi chybí jakýsi veledůležitý papír k maturitám, a tak musím papír vytisknout, zkontrolovat, podepsat, okopírovat, a než dám všechno do pořádku, tak je hodina pryč...

A tak tiše pospávám ve výuce, čekám, kdy začne pršet a nechce se mi dělat vůbec, ale vůbec nic... ani psát.

Pajda

Milá Pajdo,

po přečtení vašeho článku se mi vůbec nechce. Ani odpovídat. To je tedy deprese a beznaděj… Přežijte to, já to taky zkusím…

Taky se vám nechce napsat na adresu redakce@zena-in.cz? Tak mi to dejte mailem vědět.

Reklama