Foto: jusee/Shutterstock
Noc z 31. října na 1. listopadu byla považována a oslavována jako magická už za našich pohanských předků. Slované ji vnímali jako definitivní konec léta, kdy se vlády nad světem ujímá bohyně zimy a smrti Morana a vládce mrtvých Veles. Právě ten nechává v tuto noc brány Návu, bájné louky v podsvětí, kde se pasou duše zemřelých (lidí i skotu), otevřené dokořán. Dobré i zlé duše tak mohou do našeho světa. A živí na oplátku do říše smrti. A právě to byl pro naše předky ten nejpříhodnější čas k čarování, rituálům doma i na pohřebištích a vzpomínání na blízké zemřelé. Keltové pak tuto posvátnou noc, která pro ně byla zároveň začátkem nového roku, nazývali svátkem Samhain.
Už tehdy naši předkové praktikovali rozsvěcení přírodních lucerniček, avšak museli si vystačit s tím, co měli k dispozici, tedy s obyčejnou řepou. Vydlabávali ji a stavěli za okna, aby jejím světlem posvítili bloudícím duším z podsvětí na cestu. Dýně se dostala ke slovu skutečně až v Americe, kde ji osadníci vyměnili za méně vzhledný tuřín. Změna k lepšímu, co říkáte?
Jenže zpátky na zem se nevracely jen duše hodných zemřelých, ale i ty zlé. Proto se před nimi pohané chránili. Aby působili přinejmenším stejně nebezpečně, převlékali se do otrhaných hadrů a malovali si děsivé obličeje.
Církev udělala oslavám zimy přítrž
Pohanské oslavy plné nejrůznějších božstev se ovšem nehodily novodobé víře – křesťanství. A tak se je církev snažila vymýtit. Jenže bez valného úspěchu. Proto lidem zkusila nabídnout svátky své vlastní, tak jako v případě Vánoc či Velikonoc. Na tento čas proto od té doby připadají svátky zesnulých - 1. listopadu slavíme Svátek všech svatých - v angličtině to je All Hallows' Day, z čehož lidé později odvodili označení Halloween. Na 2. listopadu pak připadá Svátek zesnulých či Památka na všechny věrné zesnulé, lidově řečeno Dušičky. Jejich kořeny spadají do 10. století našeho letopočtu, kdy je zavedl Odilo, opat z francouzské Cluny. Postupně si je pak osvojili křesťané z celé Evropy. Ještě pořád věříte, že Halloween pochází z Ameriky?
Neopohané společně slaví Samhain
Foto:See page for author, CC BY-SA 4.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0>, via Wikimedia Commons
Své rituály měli i křesťané
Ani v dobách, kdy správný tón udávala církev jediného Boha, se lidé nevzdávali zvyků a tradic, jen si je malinko poupravili. Duše zemřelých se mezi smrtelníky začaly vracet z očistce až v předdušičkové noci, tedy z 1. na 2. listopadu. Měly si alespoň na jedinou noc odpočinout od trýznění očistných plamenů, a to na pozemském světě u svých blízkých. Ti jim návštěvu zpříjemňovali, seč to šlo. Do lamp dávali namísto oleje máslo, které mělo duším pomoci ošetřit rány. Zchladit je mělo i večerní popíjení mléka nebo házení mouky do ohně. Příbuzní navíc pro duše zemřelých prostírali u stolu talíře navíc nebo jim házeli pokrmy rovnou do plamenů. Pekli také pečivo zpodobňující „kosti svatých“ nebo čtyřhranné „dušičky“ s povidly a mákem.
Nechyběly ani dušičkové průvody. „I u nás se lidé oblékali na Dušičky do kostýmů a obcházeli ves zpívajíce a říkajíce říkadla za koledu. V kostýmech nesměla chybět smrtka, kašpárek s bičem a další typické české postavy. Nikdy se však do masek duchů, koster, smrtek, ježibab a podobných masek, neoblékaly děti. Vždy to byli dospělí. Tyto obchůzky se děly zejména v podhůří, našla jsem zápis z Podkrkonoší, ale jistě bude více míst v horách, kde taková koleda probíhala. Ale již na začátku 20. století téměř vymizela,“ popisuje Barbora Orságová v magazínu Za krásnější Vimperk a připomíná, že i v našich končinách bylo zvykem dlabání dýní. „Máme jako dokument krásné dva obrazy Jožo Úprky z konce 19. století z moravského Slovácka. Dlabaly se však bez očí a zubů, pouze s otvorem nahoru,“ dodává.
Do kostelů se však o dušičkové půlnoci neodvážil nikdo. Mátohy tu totiž sloužily bohoslužbu a po jejím skončení by smrtelníka bez uzardění rozsápaly.
Zdroj informací: České tradice, Kolovrat, Barbora Orságová - Za krásnější Vimperk, Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Nový komentář