Pan Miroslav přišel zhruba před rokem o práci. Pracoval u podnikatele, který zkrachoval, a to ještě svým zaměstnancům dlužil plat za čtyři měsíce. Na krku dvě malé děti a manželku, která nemůže už delší dobu najít práci. A k tomu všemu rozestavěný barák.

debs

Do takové situace jako pan Miroslav se může dostat prakticky kdokoliv. Firmy krachují, zaměstnavatelé neplatí a banky a lichváři vydělávají svými „výhodnými“ půjčkami a zejména pak nekřesťanskými úroky na cizím neštěstí.

Nemáš? Tak zaplať ještě úroky

Rodina pana Miroslava byla zadlužena skoro už u všech kamarádů a známých. Nejednalo se o nijak závratné částky, pouze přibližné těm, které měl pan Miroslav dostat jako výplatu. Stejně jako jeho kolegové v práci, i on pořád doufal, že zaměstnavatel zaplatí a on všechny dluhy uhradí.

Ale nestalo se tak. Firma zkrachovala a majitel se vypařil neznámo kam. Pan Miroslav se mohl se svým čtyřměsíčním platem rozloučit.

Dluhy je však potřeba z něčeho splácet a také je potřeba z něčeho žít. Musí se platit plyn, elektřina, nehledě na to, že není dodělaná střecha na baráku a práce stojí.

Dům, kde pan Miroslav se svojí rodinou bydlel, si koupili před několika lety, kdy byli ještě oba zaměstnaní. Byla to poměrně výhodná koupě, i když počítali s tím, že nějaké peníze budou muset vložit ještě do opravy. Ale byli rádi, že bydlí ve svém, protože nájem na baráku, kde předtím bydleli, jim zvýšili skoro na trojnásobek. Řekli si, že takhle budou dávat alespoň do svého. Peníze na rekonstrukci baráku si půjčili u banky.  
Jenže když pan Miroslav nedostával dlouho plat a potom přišel i o práci, nejenže dlužily bankovní splátky, ale i úroky se zvyšovaly.

Past, ze které není úniku

Pan Miroslav hledal práci, kde se dalo. Není z těch, kteří by si hned šli sednout na úřad práce. Chvilku chodil na různé brigády, sám si platil zdravotní a sociální. Nakonec se na ten úřad práce přece jen přihlásil. Jenže o vyučeného strojního zámečníka dnes nikdo nestojí. Hlavně nemohl pochopit, proč po něm všude chtějí anglický jazyk.

Když už dluhy narostly tak daleko, že jim odpojili elektřinu a plyn, rozhodl se pan Miroslav řešit tuto situaci půjčkou. Dnes seženete půjčku prakticky kdekoliv. Není potřeba pomalu ani doklad totožnosti. Celou půjčkou zaplatil dlužnou částku bance, kde téměř polovinu tvořily úroky. Hrozilo jim už vypovězení smlouvy a uhrazení celého dluhu částky. Jenže bylo potřeba splatit i půjčku novou a další a další. Látali to, jak se dalo a většinou půjčky kryly půjčkami.
Dostávali  se pomalu do pasti, ze které není úniku.
Jejich dávky z úřadu práce tak tak pokryli splátky na půjčky. Kdyby nepomohli rodiče, děti by neměly pomalu co jíst.Chvíli uvažovali i o tom, že rozestavěný barák prodají a půjdou všichni čtyři do nějaké garsonky, případně se nastěhují k manželčiným rodičům, což byla varianta úplně krajní.

Štěstí následovalo neštěstí

Kdyby ten barák prodali, byť rozestavěný, udělali by líp. Na pana Miroslava se totiž usmálo štěstí i neštěstí v jedné podobě. Našel práci a do toho inzerát, tolik podobný mnoha dalším, kde nabízeli bez jakýchkoliv formalit 300 000 v hotovosti. Splátky týdně. Pan Miroslav si vypočítal, že přesně tato částka by jim pokryla veškeré dluhy, splatili by všechny dosavadní půjčky a měli jen tu jednu. Chtěli to tak sloučit i u banky, ale jelikož jsou v registru dlužníků, nikde jim nepůjčili a navzdory různým reklamám ani jinak nevyšli vstříc.

Tady se nabízelo řešení. A jelikož má pan Miroslav už práci, splátky týdně by zvádnul. Ale každá taková „výhodná“ půjčka má svého zakopaného psa. Nikdo vám nepůjčí jen tak na dobré slovo či pro krásné oči.

A tak když se pan Miroslav sešel v restauraci s usměvavým „jednatelem firmy“, který měl přímo u sebe 300 000 a náruč plnou lejster, kývnul i na jeho přesvědčující argument, že nic se nemůže stát, nic nehrozí, ale přece jen pro jistotu je potřeba movité záruky.
Pan Miroslav se zaručil vlastním, byť rozestavěným barákem.

Tři měsíce na vystěhování

300 000 korun se rozkutálelo jako kuličky. Něco padlo na půjčky, něco na opravu baráku a nezůstalo nic. Zpočátku splácel pan Miroslav poctivě, týden co týden posílal peníze na účet, stačil den zpoždění a už to totiž dělalo jednou tolik.

Ale v nové práci mu neplatili kolik původně slíbili. „Když se ti nelíbí, běž“, řekli mu. A tak se se svým ne zrovna velkým platem a manželkou bez práce pomalu dostávali zpátky tam, kde byli, protože úroky, nebo chcete-li zpozdné, byly u této pofiderní společnosti šílené. Když jeden týden nezaplatili domluvenou částku 1 500 Kč, další týden už to dělalo dvojnásobek 3 000 Kč + k tomu ona další, pravidelná týdenní splátka. Tak to narůstalo jako násobilka.
Nakonec se u jejich téměř hotového a opraveného baráku objevil onen „usměvavý jednatel“ s tím, že mají tři měsíce na to, aby se vystěhovali, protože nedodrželi termíny splátek podle jejich smlouvy a dluh činí třetinu zástavy.

Když se pan Miroslav obrátil na policii, akorát se mu vysmáli, že naletěl lichvářům a od těch ho žádná policie neuchrání. Podepsal smlouvu? Podepsal.
Do vystěhování jim zbývá měsíc, chtě nechtě půjdou k manželčiným rodičům. Ale jak dlouho mohou v dvoupokojovém bytě takhle žít?.

Poznámka na závěr: Ona společnost nabídla panu Miroslavovi, že si může dům s právem prvního kupce odkoupit. Za tři miliony.  

Pozn. red. Jméno pana Miroslava je pozměněno, příjmení nechtěl z pochopitelných důvodů uvádět

Čtěte také:

Reklama