Povislá horní víčka. Problémy s nimi má každý druhý, třetí, stačí vlastně jednoduchý chirurgický zákrok, aby zmizela. Ale rozhoupat se… Někdo je možná nad věcí, „ono to nějak dopadne“. Já jsem ten druhý případ: Řeším. Nejde o strach z jehel nebo z bolesti, ale o jakési těžko definovatelné obavy z toho, že už to tak nějak nebudu já. Jsou to přece moje vrásky: z věku – ano, který není třeba zrovna stavět na odiv – ale i z úsměvů a radosti, stejně jako z pláče, nevyspání a probdělých nocí u počítače, nad nemocnými dětmi… Je to moje tvář, moje mapa zážitků. No taky někde v podvědomí hlodá: a co kdyby se to nepovedlo…
A tak váhám, sbírám kontakty od těch akčnějších kamarádek a známých, které a kteří (ano, i kamarádi muži) už mají víčka za sebou, a…? A nic. Vyblokovat se na týden z pracovních povinností je problém. Na jaře se navíc vymlouvám, že teď je to přece blbost, když je třeba nastavit po zimě tvář slunci. A samozřejmě, zrovna teď mám tolik práce. Léto? Ještě větší hloupost, slunce pálí, dovolená, pracovní cesty. Od babího léta to pak uteče tak rychle k dalšímu jaru…
„Tak to ne“, zavelí jednoho dne kamarádka Klára. „Domluv si termín, vybrala jsem ti kliniku,“ a diktuje mi číslo na asistentku kliniky Medical 4U, na kterou sice musím do Kladna, ale reference zní skvěle. „Uvidíš, jak se ti uleví!“
Má pravdu, měla bych se pochlapit. Ono už nejde o pokřivenou oční linku při malování. Stíny, které v nepřehledném terénu nadbytečné kůže není kam nanést, a řasy, které se hned obtisknou, když se o ně opře záclonka z padajících víček. Za chvíli bych se těmi závěsy mohla přikrýt. No, jsem po babičce. Na blefaroplastiku neboli chirurgickou operaci horních víček ji hnali z očního povinně už v socialistickém Československu, tak byly váčky nad očima velké. A to ani nekoukala věčně do displeje počítače, tabletu, natož mobilu.
Mimochodem, babička byla vždycky překrásná ženská. I s těmi pytlíčky nad a pod očima čokoládově hnědýma, hřejivýma, zářivýma. Pekařka, takže „krev a mlíko“, vlastně docela dost při těle, pak po nemoci hodně zhubla a na řadu přišla i blefaroplastika. A ty oči byly najednou zase veliké, měla jsem pocit, že září jako hvězdy. Jako vnučka jsem ani nevnímala, zda nebo nakolik babička omládla, i když teď si vybavuji, jak jí to pomohlo. Což by se mi osobně nyní samozřejmě taky líbilo.
Ostatně všichni říkají, „počkej, jak prokoukneš“. Tak uvidíme. Ale hlavně doufám, že to skutečně bude úleva. Při věčné práci u počítače oči slzí a pálí stále víc, snažím se zaostřit a zároveň pytlíky nadlehčit, nad obočím se mi kvůli tomu začíná objevovat docela hluboká vráska. A přesto jako by se tíha nad očima nejen sčítala, ale násobila, po dlouhém pracovním dni mám dojem, že nejde o váčky z kůže, ale spíš o žoky s kamením. I za krkem bolí, na noc mám speciální polštář, krk cvičím, ale cítím, jak je s padajícími víčky posazení hlavy nepřirozené. Průzory se zužují, za chvíli bych svět pozorovala, jako z tanku.
Vytáčím tedy číslo kliniky a objednávám se.
Asistentka Eva mi navrhuje termín asi za měsíc a perfektně se mi hodí. Raduji se, že se zrovna večer před tím vracím z Moravy, tak to akorát vyjde. Co tam jedete dělat, ptá se. „Hodnotit vína do nového Salonu vín,“ pravím bezelstně. „Tak to ne,“ konstatuje rázně a začíná se smát. „Hodnotit víno! To musíme najít něco jiného.“ Nechápu a ujišťuji ji, že jako degustátor všechny vzorky vyplivávám. „Rozhodně žádný alkohol. Navíc budete unavená, a to by nešlo, musíte být odpočatá!“ rozhodne jako generál. I další termín je naštěstí fajn. Píšu si jej do diáře a na den předem i poznámku: “dobře se vyspat!“ Ale ještě předtím mě čeká kontrola a osobní konzultace s chirurgem MUDr. Matějem Patzeltem, Ph.D.
Pan doktor je sympaťák. A ačkoli je ještě hodně mladý, okamžitě vzbuzuje mou důvěru a není to jen díky dvěma titulům před a za jménem či oceněním na tuzemské i zahraniční scéně (ano, předem jsem se ptala i googlovala). Je prostě jasné, o čem mluví a že ho práce baví. Jemně mě potáhne za kůži nad očima, vysvětluje, co a proč půjde pryč. Obav, abych nevypadala jako nártoun, což je ta opička s vykulenýma očima, mě zbavuje, než se stačím nadechnout k otázce. „Té kůže budeme brát tak akorát, aby to bylo přirozené a víčka dobře doléhala. Nepočítejte s tím, že je budete mít jako v sedmnácti", říká MUDr. Matěj Patzelt, Ph.D., “ale bude to vypadat pěkně.”
Ptám se i na to, zda by nakonec nebylo nejlepší rovnou odstranit i pytlíky pod očima, které se začínají hlásit o slovo stále víc, inu babiččiny geny. „Dohromady blefaroplastiku horních i spodních víček nedoporučujeme. Jde to, ale je to pak dlouhý zákrok, navíc náročnější, protože už jsou tu otoky, takže i vzhledem k výsledku je lepší operaci rozdělit. A také rekonvalescence by byla obtížnější. U vás si myslím, že přijít třeba za půl roku za rok by bylo ideální. Teď uděláme ty horní víčka, nemusíte se ničeho bát. Zákrok bude probíhat v lokální anestezii, ucítíte jen štípnutí, vše bude trvat asi půl hodiny.“ Otázky nemám žádné, pan doktor se usmívá, podáváme si ruce, stisk má pevný. A v očích jiskřičky. Uvidíme se brzy. Je to zvláštní, ale začínám se těšit.
Text: Radana Vítková Foto: Pavel Vítek, RVV Studio
Partnerem naší krásné proměny je Moderní klinika plastické chirurgie ve středních Čechách Medical 4U
M4U je nová moderní klinika plastické chirurgie se sídlem v Kladně.
- Disponuje operačními sály se špičkovým technickým vybavením, konzultačními prostorami a komfortním lůžkovým oddělením.
- Prioritou je nejen maximální vstřícnost, ochota i diskrétnost, ale především odbornost na nejvyšší možné úrovni.
- Používá pouze prověřené operační metody, které jsou plně v souladu s nejnovějšími standardy EU.
- Především však stojí klinika na kvalitním personálním obsazení. Všichni profesionálové mají za sebou bohatou profesní kariéru včetně zahraničních zkušeností.
Nový komentář