Foto: Jaroslav Hauer
Kniha Laury Janáčkové tvrdí, že když dodržíme deset pravidel lásky nebudete mít vrásky. Měla jste někdy vrásky z lásky?
Já ano. Ježiš, kolikrát! Samozřejmě to k životu patří, tak to prostě je. A měla jsem je vlastně docela dlouhou dobu z toho, že mě nikdo nechtěl. Po škole, kolem školy… Někteří lidé to tak zkrátka mají. První polovinu života prožívají problematičtěji, zatímco v té druhé se věci uklidní a konečně si ji mohou užít. A pak jsou tací, kteří si užívají na začátku, ale třeba v padesáti se jim to zlomí a už své štěstí nenajdou. A to je hrozná škoda.
Myslíte si, že je důležité potkat toho pravého člověka ve správný okamžik?
Určitě! Myslím, že kdybychom se s Jirkou potkali ve dvaceti, rozhodně bychom spolu nebyli. Některé věci jsou prostě ovlivněné tím, co člověk prožije, jaké získá zkušenosti. Říkala jsem už, že slovo "pravidlo" na mě působí trochu tvrdě, až direktivně, buď budeš pravidla dodržovat, nebo jdu pryč. A to je na mě moc. Já jsem spíš benevolentní, dávám lidem volnost. A chci, aby měl svobodu i on. Stejně tak i já se nerada cítím svázaná. Myslím, že klíčem k dobrému vztahu je nechat toho druhého dýchat.
Takže jste se nikdy v lásce ani v životě nedržela žádných pravidel?
No pozor, to bych neřekla! Právě naopak, já jsem v tomhle ohledu hodně disciplinovaná. Jirka je ten, kdo pravidla neustále porušuje. Když mu někdo řekne: "Musíš jít tudy," on si to namíří úplně jinam. Má to tak odjakživa, už od mládí. Já jsem spíš jeho pravý opak. Vždycky jsem pravidla dodržovala, asi mě tak vychovali. Když mi někdo řekl: "Tady si sedni," tak jsem tam klidně seděla tři hodiny. Nevím proč, ale mám to prostě v sobě.
Paní doktorka říkala, že ženy prodlužují mužům život. Péčí o partnera vlastně odevzdávají kus sebe.
Každopádně ženy muže přežívají. To je fakt. My žijeme déle než oni, oni nic nevydrží! Ale vážně, myslím si, že muži skutečně potřebují, aby se o ně někdo staral. Když vypadnou z té náruče matky, najednou je na ně kladen obrovský tlak, musí zabezpečit rodinu, být oporou. A to není snadné. V tomhle ohledu mi jich je vlastně docela líto. Musí se postarat, vydělat peníze, být tou jistotou. Možná proto jsou pak v nějakém pevném vztahu vlastně rádi. Já jsem se třeba hodně divila, když mi Jirka řekl, že si mě chce vzít. Já už jsem byla dlouho rozvedená a on to měl doma také uzavřené, ale oficiálně ještě nevyřešené papírově. Říkala jsem mu: "Nechceš si nejdřív trochu odpočinout? Doteď jsi byl ženatý, tak proč se hned zase ženíš?" Vůbec jsem to nechápala, protože pro mě to nebylo důležité. Ale pro něj ano. Muži asi potřebují vědět, že jsou někde "zaparkovaní" a mají jistotu.
To je vlastně takový ten staromódní přístup ke vztahům, kdy je žena tou, která o muže pečuje.
Včera jsem četla článek… A taky mám kolem sebe hodně mladých lidí, většinou jsou to děti mých kamarádek, dvacetiletí, třiadvacetiletí, a všimla jsem si, že se generace Z hodně brzy vdává a žení. A to bez nějakého konkrétního důvodu, nečekají dítě, neřeší existenční problémy, prostě se berou dřív než naše generace. A často mají i děti docela brzo. Zdá se, že se to začíná obracet. Říkala jsem si, že je to možná i tím, že my jsme jim rozvedli a svými rozvody ukázali, jak křehké vztahy mohou být. Možná se naopak snaží dělat věci jinak.
Adéla Gondíková a Lucie Benešová pokřtily novou knihu Laury Janáčkové
Foto: Jaroslav Hauer
Dělala jsem rozhovor s Laurou a ta říkala, že možná taková malá manipulace ve vztahu není úplně na škodu. Souhlasíte s tím?
Nevím… Myslím si, že manipulativní nejsem. Samozřejmě záleží na tom, jak si člověk to slovo vyloží, "manipulátor" na mě působí dost negativně. Ale na druhou stranu je jasné, že se ve vztazích vzájemně ovlivňujeme. Každý přemýšlíme jinak, muž jinak než žena. On má svou pravdu, já mám svou pravdu. Když se třeba rozvedou nějací blízcí přátelé, člověk se ocitne uprostřed a slyší dvě naprosto odlišné verze. Jedna strana vám říká: "To je hrozný, on udělal tohle a tohle," a pak si poslechnete druhou stranu a ta má zase úplně jiný pohled na věc. Každý si nese svou pravdu a tu svou realitu. A tohle vzájemné ovlivňování není jen ve vztazích, děje se to pořád, v jakékoli debatě. Ať už jde o umění, hudbu, divadelní představení nebo třeba nějakou událost, kterou jste někde slyšeli. Řeknete třeba: "To je strašné, slyšel jsi to?" A druhý na to: "Mně to tak hrozné nepřijde." A tím se vlastně navzájem formujeme. Ale pokud jde o manipulaci ve vztahu, já osobně nic neplánuji s cílem někoho ovlivnit. Maximálně mu řeknu svůj názor, a on nad tím třeba dva dny přemýšlí a pak přijde s tím: "Víš, že máš vlastně pravdu?" Ale není to tak, že bych ho k tomu vědomě nutila. Myslím, že svoboda ve vztahu a respekt k osobnosti druhého jsou naprosto zásadní.
Takže respekt je takový ten hlavní stavební kámen vztahu. Co dalšího je pro vás důležité? Komunikace?
Jednoznačně komunikace, ale také tolerance. A hlavně nenechat problémy být. Člověk dělá chyby, a dělali jsme je stokrát, když jsme třeba nekomunikovali a nechávali si věci pro sebe. Já moc nemluvím, spoustu věcí v sobě nechám "doutnat", přehrávám si je v hlavě. Asi to zná každý, hádáte se sami se sebou, vedete si v hlavě dialogy, a pak třeba ani nic neřeknete. A někdy to pak vyjde ven ne úplně šťastně. Ale často se stává, že si něco necháte pro sebe a říkáte si: "To je dobrý, to nějak přejde." Jenže ono to nepřejde, spíš se to hromadí. Myslím, že to souvisí i s věkem, když je člověku třicet, pořád má pocit, že musí něco dokazovat, že si musí stát za svým a říkat si: "Takhle já žít nebudu!" Ale časem pochopíte, že je důležité hlavně najít rovnováhu a vzájemně se respektovat.
Všimla jsem si, že jste hodně zcestovalí, od Jižního Tyrolska až po Srí Lanku. Máte ještě nějaké velké cestovatelské plány?
Popravdě řečeno, žádné konkrétní plány teď nemám. Vždycky je na stole spousta možností, kam bychom mohli jet. My jsme si ale opravdu oblíbili Asii, baví nás to tam a vždycky se tam cítíme skvěle. Byli jsme už několikrát v Thajsku a nedávno jsme navštívili Srí Lanku, která mě naprosto nadchla. Překvapilo mě to, protože jsem si původně myslela, že to bude podobné jako Thajsko. Já totiž většinou zjišťuji, kam vlastně jedeme, až těsně před odletem. Do té doby na to nemám čas. Prostě jen řeknu: "Letenky jsou v pořádku? Tak jedeme!" A teprve na letišti si začnu něco číst o té zemi. Takže jsem až tam zjistila, že Srí Lanka leží kousek od Indie a Malediv. A byla jsem nadšená, skvělé jídlo, úžasný hotel, perfektní dovolená. Kam ale moc nejezdíme, to je Karibik. Byli jsme tam jen jednou, zatímco Jirka tam dřív jezdil častěji, když se potápěl. Ale pořád je spousta míst, která máme na seznamu, takže cestovatelských plánů máme ještě hodně.
Cestujete spíš dobrodružně?
Ne, moc ne. Nejsme typičtí baťůžkáři. Jirka s sebou vozí hodně léků a doplňků stravy, takže jsme kufraři. Jít někam jen s batohem a jedním tílkem pro nás prostě nepřipadá v úvahu. A upřímně, jsme už trochu pohodlní. Teď nedávno byl Jirka v Nepálu a určitě by byl rád, kdybych tam byla s ním. Pořád mi telefonoval, ukazoval hory a byl neuvěřitelně šťastný. Už dlouho jsem ho neviděla tak spokojeného. Ale zároveň mi přiznal, že já bych tam nejspíš trpěla. Říkal, že to byl neskutečný diskomfort, bylo mu špatně, byla mu zima, byl unavený, měl výškovou nemoc, žaludeční problémy… Záchod byl jeden, společný a ještě v příšerném stavu, spali v mrazu. A já jsem si říkala, že bych si ty nádherné hory asi ani neužila být tam v takových podmínkách. Raději jsem to prohlížela na fotkách, než abych se tam musela v tomhle stavu plahočit. Mně úplně stačí Krkonoše nebo Jižní Tyrolsko, kam ráda jezdím.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář
Komentáře
Příjemný i zajímavý rozhovor
Děkuji za rozhovor.