Když jsem byla malá, chtěla jsem být… No, samozřejmě že princeznou. Pak přišlo období maminek, které podporovalo opatrování mých panenek. Byly tak hodné, tiché a nikdy nic neříkající. Bavilo mě je chovat a ukládat do postýlek. Představovala jsem si, že když dokáži opatrovat tři panenky, pak hravě v dospělosti zvládnu jedno dítě. Dnes už si tím tak jistá nejsem…
V době základní školy jsem toužila stát se paní učitelkou. Jako dítě jsem měla doma připravený notýsek, do kterého jsem svým plyšovým zvířátkům dávala známky. I přesto, že plyšáků bylo jen pár, představovala jsem si, že jich je přesně tolik, kolik žáků má naše třída. Každý měl své jméno, a ne jen jedno, a známky. Chudák dlouhonohá opice, ta to měla vždy spočítané. Představovala totiž moji spolužačku ze školy, kterou jsem neměla příliš ráda. Její známky byly samá pětka.
Postupně jsem čím dál více neměla ráda větu: „A čím bys chtěla být?“ Nevěděla jsem, co jim jako desetiletá odpovědět. Netušila jsem to ani ve dvanácti. A když jsem končila osmou třídu, musela jsem najednou rozhodnout o svém budoucím životě.
Bylo mi čtrnáct. Neměla jsem žádnou představu o tom, co to znamená, chodit osm hodin do práce. Netušila jsem, jak moc je složité vydělanou výplatu rozložit do potřebných výdajů. Nakonec jsem se rozhodla podle většiny. Začala jsem studovat střední školu, z níž jsem měla vyjít jako sekretářka či asistentka elektropodniků. Takových bylo v našem městě i v jeho okolí dostatek, aby zajistilo práci všem.
„Ano, budu sekretářka.“
S tímto přesvědčením jsem začala studovat a myslela si, že bude stačit mít dlouhé nalakované nehty a maturitu v kapse, abych se po škole uplatnila. Po čtyřech letech jsem získala maturitní diplom. Měla jsem krátké nehty, protože se mi lámaly, a všichni začali tvrdit, že obor, který jsem právě úspěšně dokončila, už není aktuální a žádaný. Uměla jsem pájet, rýsovat, nakreslit elektrický obvod, ale bylo to najednou, prý, zbytečné. A tak jsem místo do prvního zaměstnání, zamířila na pracovní úřad.
Život šel dál a dál. A já si jednoho dne po pravdě a jen sama sobě odpověděla na otázku: „Čím bych chtěla být?“ S odvahou jsem si přiznala, že novinářkou. A tak jsem odešla na další tři roky studovat, i když jsem již v té době měla zaměstnání. Opustila jsem malé město, i když jsem si nikdy nepředstavovala, že začnu žít v Praze. A začala se živit psaním, i když jsem si ve čtrnácti představovala, že ve čtyřiadvaceti budu mít dlouhé nalakované nehty, hodného manžela, dvě děti a místo sekretářky na malém městě.
Sama jsem se přesvědčila, jak mnoho pravdy se skrývá za větou „Člověk míní, a život mění“. Proto se dnes ptám vás, milé ženy-in:
Dnešní téma:
Čím jste chtěla být a jak to dopadlo?
Splnil se váš sen o zaměstnání?
Nebo děláte zcela něco jiného?
A jste spokojená?
Nebo šťastná?
Nebo v rozpacích?
Co rozhodlo o volbě vašeho povolání?
Rodiče?
Láska?
Politický režim?
Kolik zaměstnání jste za svůj život již vystřídala?
Splnil se váš dětský sen o tom, co jednou budete dělat?
Ano, ale realita je jiná než dívčí představy?
Ne a stále je vám to trochu líto?
Které povolání byste si ráda alespoň na jeden den zkusila?
Napište na adresu:
redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
Jestli je Nyotaimori jako Wednesday Addams, tak ji chci adoptovat
Jako mala sem chtela bejt exozoolozkou na meziplanetarni vyprave. Ted bych chtela bejt bohata, ale tezko rict, co ma bliz k realite
Nyotaimori: no právě. Ještě má fyzickej pohyb a je pořád v kondici.
chris: Jaký číslo? Já to myslela upřímně!
JiDouš: do drogérky jsem chodila jako dítě fetovat "vůně" z čepovaných ředidel
já jsem v dětství hlavně nechtěla sedět celý den v kanclu a jak se říká, odříkaného chleba......
ale musím říct, že jsem to nenáviděla jen první dva roky
Já jsem asi v 11 letech chtěla být hrobníkem. Napsala jsem to i do slohové práce na téma "čím bych chtěla být". Jako důvody jsem uvedla, že je to práce na čerstvém vzduchu, na příjemném místě, kde rostou stromy a kvetou kytičky, a neotravujou vás žádní zákazníci, poněvadž jsou mrtví.
Rodiče měli pak ve škole co vysvětlovat
ja chtela byt vsim moznym,ale co jsem hlasala na stedni pred maturou to bylo,ze nebudu delat za min jak 1o tisic a dopadlo to tak,ze jsem sice prvni zamestnani nastopila jako los sekretaros,ale vecne prescasy me ani trochu nebavily,tak jsem to zabalila,pak delala na celnici,coz byl muj obor,tam me taky stvaly,protoze jsem byla financne nedocenena a zmena v nedohlednu,pak jsem skousela podnikat s kosmetikou a nakonec skoncila na dva roky ve fabrice u pasu.To jsem tho za pet let stihla celkem dost,nemyslite.Ted zkousim zlepsit svuj zivot studiem anglictiny v Anglii.
Ale popravde receno,mym snem je mit vlastni firmu,nebo manzela s vlastni firmou a nemuset nic delat a mit se jako cune v zite
jako malá jsem chtěla pracovat jako moje máma..
..v Orionce, tehdy Zoře...abych se mohla v práci cpát čokoládama...
a do dneška lituju "telecích let" a toho, že jsem nešla na oděvní průmyslovku, a je ze mě prodavačka
Dopadlo to
Já jsem chtěla být veterinářka, výzkumnice a dojička krav, teď jsem veterinářka a výzkumnice, tak už zbývají jen ty krávy
Túžila som byť novinárkou a dokonca som šla aj na prijímačky na VŠ,ale nevyšlo to.Dnes pracujem už skoro 6 rokov v obore počítačov,študujem ekonomiku a zisťujem,že reálny život s mojimi minulými snami nemá vôbec nič spoločné,okrem lásky, v ktorej som už skoro 8 rokov maximálne spokojná
No a jinak normálně 30 let pracuju ve školství a vědě jako asistentka - nic moc, ale něčím se živit musím!
Jako dítě jsem chtěla být herečkou, spisovatelkou nebo malířkou. A když nic z toho, tak se vdát za hlavu státu (ale určitě ne totalitní) a mít se dobře
. Vystudovat se mi nepodařilo ani jedno ani druhé, ačkoliv jsem o to usilovala, ale ten největší relativně reálný sen (malovat umím průměrně a psát - však vidíte
)- hrát opravdové divadlo a pravidelně vystupovat na jevišti - se mi splnil nedávno "na stará kolena" a přiznám, je to nádherné a moc a moc si toho vážím!!!!!!!
Mé kamarádce,která je podstatně starší než já studium nevyšlo.Nedávno mi napsala,že teď jí vyšlo krásné zaměstnání - předčasný důchod
greta2: jestli máš jenom maličkou možnost studovat, zkus to, je to sice makačka, ale dá se to zvládnout (promovala jsem v šestačtyřiceti). A pokud dcera není vyloženě nestudijní, tak vysvětluj, vysvětluj a vysvětluj, že minimálně střední škola je nutná. Držím ti palce.
já chtěla být módní návrhářka..bohužel na školu jsem se nedostala, jako vždy jsem skončila těsně za přijatými. Tak jsem šla na obchodní akademii. A měla jsem sen, že bud psycholožka nebo historička, a nakonec jsem skončila jako studentka ekonomky(mimochodem obor který jsem nikdy nechtěla studovat) a asistentka a moc mě to baví:-)
Já jsem v dětství chtěla být spisovatelkou. Pamatuji se, jak jsem ještě neuměla číst a psát, ale pořád jsem vyráběla knížečky, sama si je ilustrovala a místo písma jsem tam malovala klikyháky.
hancze: nemyslela jsem to ve zlém,podívej se na vtípek Když se zadaří ze 16.4.06.Je to z jiného soudku a je to
Já jsem chtěla být učitelkou a jsem velice ráda, že tohle přání jsem si nesplnila. Nevím, jestli bych neskončila v kriminále, nebo v blázinci. Dělám asistentku v jedné soukromé firmě a jsem moc moc spokojená. Aspoň zatím.
Nyotaimori: Já chtěla být malířkou na porcelán nebo animátorkou. Máti mi nakoupila hrnky a když jsem je všechny vzteky rozflákala, pochopila jsem, že je třeba malovat na něco většího a bytelnějšího
Dělala jsem hotelovku a živí mě grafika. K oboru, který jsem vystudovala, mám dokonalý odpor. Ale zase mám maturitu ze 3 jazyků