Co se kdo pamatuje, odmítala jsem už co malé dítko knedlíky. Rodiče byli demokrati a kromě toho je taky nemuseli mít, babičky se křižovaly nad tím, že spratečka rozmazlují a základní poživatině nepřivykají.

Svíčkovou můžu jíst, ale nesmím na ni koukat, totéž další smetanové omáčky ke knedlíkům - vyvolávají ve mně pocit, že tu věc už někdo jedl a nebyl nadšen, což působí problémy na svatbách atp., kde se svíčkvá často servíruje.

Tohle vedlo k tomu, že jsem zoufale nenáviděla školní jídelnu s těmi soudružkami, co nás nutily všecko dojídat s geniálním vysvětlením: Děti v Africe mají hlad. Otázku, proč se jim to tam teda nepošle, jsem si nikdy netroufla položit. Naštěstí mi většinou bylo odpuštěno, protože jsem byla ochotná jíst maso (které zase odmítali spoluprvňáci a bůhvíproč nejíst maso byl větší hřích než nejíst omáčku). Kantýny a menzy nesnáším dodnes, stačí mi zavětřit na chodbě, ucítím to předvčerejší zelí a začnu omdlívat. Moje odmítání velkostravoven mimo jiné stálo na začátku mého studia finštiny, kdybych chodila obědvat jako ostatní, tak bych do toho kursu nevlezla, ale to už je úplně jiný příběh.

Jídlo, které jsem vždy nesnášela nejvíc a nejintenzivněji, byla štědrovečerní rybí polévka (což je dokonce i k tématu týdne, že:)). Rodiče ji nijak nemusí taky, takže když prababička umřela, babička se vdala a pratetu si k sobě vzala jiná větev rodiny, tuto fujtajblovitost jsme vynechali. Jenomže babička ovdověla, přistěhovali se druzí prarodiče, a když jsme zvali jednu babičku, aby nebyla sama, tak jsme museli pozvat druhé staříky, aby se neurazili... a protože pro staříky bez slizu se zeleninou neexistovaly Vánoce, máma neochotně kuchtila polévku, neochotně ji jedla, táta je poněkud přímočarý, ten klidně nahlas kafral a já, ve snaze neotravovat atmosféru ještě víc, jsem pouze trvala na tom, že Mochovská zeleninová směs musí být před vsypáním do hrnce přebrána a zbavena kapusty, kterou taky nemůžu ani cítit, ale aspoň mi ji nikdo nevnucuje.

Pak jsem se přestěhovala do Bratislavy (ano, každý okamžik v mém životě má dlouhý prolog v podobě řetězce událostí, které k němu vedly). Někdy v listopadu jsem ukecala rodiče na rodinný výlet do Vídně, oni se vraceli domů na Moravu, ale že mě ještě v Blavě pozvou na večeři. Vlezli jsme do jedné restaurace a tam měli zrovna dny maďarské kuchyně. Já jsem ochotná zkusit cokoli, když v tom není kapusta, olomoucké tvarůžky nebo glutaman, po kterém se dusím, takže jsem si vybrala několik věcí nevyslovitelných jmen, které mě zaujaly, a první chod bylo halászlé, což je velmi vydatná a pálivá rybí polívka, jakási rybí verze prdelačky a guláše v jednom. Táta si dal totéž a olizoval se až za ušima, stejně jako já.

Když se blížily Vánoce, nesměle jsem mámě navrhla inovaci, že ryby v tom jsou, tak se snad staříci neosypou, jak pohrdáme tradicema, ale zároveň se to dá jíst. Máma kupodivu neprotestovala, pouze lakonicky pravila: „Dones recept." Recept jsem vyptala od bratislavských kamarádů, začíná sice Zapíchni rybu a osmaž krev, což diskrétně přeskakujeme, ale hromada cibule a papriky zůstává. Naše rodinné pojetí Vánoc bylo už před tím docela multikulti, teď už zůstává jenom kapr a salát.

Sice tento příběh není o červech nebo psí polívce, s těmi jsem neměla tu čest, ale... jsou i lidé jako já, kteří, ač Češi (tedy občané ČR, jinak jsem Moravák jak poleno), mají osypky z knedlíků nebo ovarové hlavy.

Vaše čtenářka Gentiana

Děkujeme za krásný příspěvek :).

Já tedy můžu houskové knedlíky i veškeré omáčky, ale bramborové knedlíky nemusím :).

Napište nám, jaké jídlo Vám vyloženě nechutná a co byste nikdy nesnědla na redakce@zena-in.cz!

Reklama