Často běhám v přírodě a v lese, díky tomu, že žijeme na vesnici za Prahou. Miluju to, že se můžu rozběhnout po lesní cestě a vypnout hlavu a jen vnímat okolí a poslouchat hudbu ve sluchátkách. Musím přiznat, že se mi to vymstilo. Ponořená sama do sebe, v uších hudbu, na kterou běhám, to všechno mě odclonilo zvuky reálného prostředí lesní cesty. Najednou se přede mnou objevila malá divoká prasátka. Byla přede mnou asi 20 metrů, a i tahle vzdálenost mě dost vyděsila. Protože tam, kde jsou malá divoká prasátka, bude určitě i jejich maminka. Zastavila jsem se a nevěděla jsem, co mám dělat. Chvíli jsem čekala a rozmýšlela a pak jsem se obrátila a vrátila jsem se kousek zpět, kde byla odbočka doprava na jinou lesní cestu. Sice jsem musela změnit směr, ale na cestu, kde se prochází asi 8 prasátek spolu s dospělými rodiči jsem neměla odvahu. Musím přiznat, že mě ta blízkost setkání dost šokovala, tepovku jsem měla na maximu a uvědomila jsem si, že vlastně nevím, co dělat, jaká rizika jsou s divočáky spojována a jestli se jich bát nebo ne.
Foto: Shutterstock
Zanedlouho po tomto setkání jsem se vracela autem domů, bylo to někdy kolem dvanácté večer. Vždy musím projet po silnici, která vede asi 5 km lesem. A potkala jsem opět divoké prase. Šlo si to prostředkem, pěkně po plné čáře, pomalu, tak zlehka si vykračovalo a nechtělo uhnout. Musela jsem chvíli troubit, aby se uráčilo zabočit zpátky do lesa. Jasně, v autě máte jiný pocit, než když běžíte sami v lese, nemůže se vám nic stát, ale myslím, že i pro řidiče, který srazí kance, je to velmi nepříjemná situace. Nejen, že se z vás jedním okamžikem stane vrah kance, ale také řešíte poškozené auto, v horším případě vystřelené airbagy.
Má setkání s kanci naštěstí dopadla dobře, ale nemusí tomu být tak vždy. Protože vím, že to řada z mých přátel a známých řeší, rádi zopakujeme rady, jak se chovat, pokud se vám do cesty postaví divoké prase.
Věděli jste, že dospělá divoká prasata mohou vážit třeba i 200 kilogramů a z tlamy jim čouhají až 20 centimetrů dlouhé špičáky, které se ne nadarmo nazývají zbraně? Je jasné, že takový štětináč už dokáže vyděsit. Nebezpečný člověku však může být i padesátikilogramový dorostenec. Ale většinou jen v případě, kdy porušíme pravidla a zvíře k útoku vyprovokujeme.
Foto: Shutterstock
Jakými zásadami bychom se měli v případě setkání s divokými prasaty řídit?
- Dejte o sobě vědět
V lese se sice nekřičí ani nedělá zbytečný hluk, ale chodit v houštinách jako úplný tichošlápek se také nevyplácí. Když už vás zvíře náhodou neucítí, může alespoň zaslechnout praskaní větviček pod vašima nohama, nebo váš hlas. To všechno ho přiměje vyklidit pole dříve, než se přiblížíte až příliš. Většinou naštěstí platí, že divočáci o vás vědí dříve než vy o nich. Jsou to ostražitá a plachá zvířata.
- Nepřibližujte se
Divoká prasata útočí jen v případě, že se cítí ohrožena, ale nemají čas a prostor k útěku. Napadnout vás mohou i tehdy, pokud chrání mláďata, kterým jste nebezpečně nablízku. To bude aktuální koncem zimy a během jara, nejčastěji v únoru a březnu. Jestliže takovou rodinku potkáte, v klidu se otočte, nedělejte prudké pohyby a odejděte jiným směrem. Přibližovat se není radno ani k ostatním štětináčům ze stáda. I tady volte ústup.
- Pozor na psy
Nechat psa volně pobíhat po lese, to je hazard s jeho životem. Zvláště v případě, že neumí poslechnout na slovo. Dorážet na divoké prase se už nevyplatilo mnohým z nich. Mělo by být samozřejmostí, že pes je buď na vodítku, nebo alespoň plně pod kontrolou svého pána. A když už na divočáka narazíte, opět platí udělat potichu čelem vzad a nechat ho v klidu utéct.
- Poznejte, že chce zaútočit
Přestože si divoké prase rádo pochutná i na mase, není to zabiják, který by vás s chutí pronásledoval po lese a pak zahubil. Snaží se lidem zdaleka vyhýbat. Pokud už mu nedáte na výběr a musí ze strachu zaútočit, upozorní vás na to dvěma způsoby. Naježí své štětiny za hlavou a na hřbetě, pak může přidat i cvakání špičáky (klektáky), mlaskání a chrochtání, případně i kvičení, pokud jde o sele.
- Vezměte do zaječích
V přítomnosti útočícího divočáka zapomeňte na pomalý ústup a prchejte, co vám nohy stačí. Nemyslete v tu chvíli na fakt, že dokáže běžet rychlostí až padesát kilometrů v hodině, takže mu utéct nelze. Je totiž více než pravděpodobné, že vás jen kousek odežene, a zase odběhne. Přesto je ale jistější nespoléhat na to. Kdykoli máte možnost, vylezte na nejbližší vyvýšené místo (strom, posed, krmelec…), kam zvíře nedosáhne. Co vám ale naopak nepomůže, je skočit do rybníka. Divoké prase umí plavat.
Zdroj infromací: zkušenosti autorek, www.cmmj.cz
Nový komentář
Komentáře
Mockrát jsem potkala divoká prasata, při výletech, nebo při venčení psů za městem, a nikdy se nestalo, aby to zvíře útočilo. Vždycky znechuceně odchází, protože s lidma nechce nic mít. A má pravdu. Kdybych si měla vybrat, jestli na lesní cestě potkám divoké prase, nebo člověka, co má s sebou nevychovaného psa na volno, tak volím prase. Tipuju, že případů pokousání psem bude statisticky o hodně víc, než útoků divokého prasete.
Jéje, prasátka tu máme běžně. V lese na procházce jsme si s mužem povídali a dva metry od nás se z trávy u cesty zvedl kanec a odešel do lesa. Nebo říkám ( nemajíce na procházce brýle)... jé, hele, támhle jdou na cestě nějaká štěňátka....a ona to byla selátka...a tak jsme počkali, oni přešli, my jsme přešli...na poli u našeho plotu je to stále rozryté, i fotbalové hřiště, lidé blíže k lesu mají na plotech přivázané odpuzovače... Nicméně kolik případů napadení prasátky ze svého okolí znáte? Pamatuji si jeden případ jako dítě, kdy postřelené prase propíchlo nohu myslivci. Ona jsou opravdu celkem plachá a samozřejmě respekt je na místě.
Budu doufat že ho nikdy nepotkám. Běhat sice umím ale ne moc rychle a vylézt na strom si už taky moc netroufám. I když kdo ví pokud máte divočáka za zády.
Asi by bylo vhodné trénovat lezení na strom. Neumím si představit, že zdrhám před dopáleným divokým prasetem, které mě zaměřilo.