Při čtení příspěvku o naštvaném divočákovi pod stromem mi bleskla hlavou vzpomínka. 

Bylo to o naší dovolené. Jezdili jsme na kolech, počasí bylo nádherné, cestičky rovné a suché, dovolená jako lusk. Vyjížděli jsme z malebné podorlické vesnice směrem k lesu. Úvozová cesta trošku drncala, vedla mezi loukami a až nahoře pod lesem byla stará ovocná zahrada.

Když jsme tam celí uřícení dojeli, viděli jsme zajímavý přírodní úkaz. Přes drátěný plot právě přešplhala paní, které v tom okamžiku vůbec nevadila značná obezita  a rozedraná sukně. 

Na druhé straně, křečovitě se držíc plotu, udýchaně do mobilu líčila manželovi, že právě unikla hrozné smrti z tesáků divokých prasat a že pro ni musí přijet. Nám vyděšeně ukazovala na druhou stranu cesty, na velkou louku.

Krve by se ve mně nedořezal - bachyně tam vyvedla roztomilá pruhovaná selátka a kromě nich tam bylo ještě pár dospělých jedinců, nonšalantně se procházejících travou. Hned vedle nás!!! Já jsem vyjekla hrůzou, protože z literatury i vyprávění vím, jak zuřivá a nebezpečná matka dokáže být matka selat.

Muž neměl jiné starosti, než lovit foťák, že to ještě neviděl. "Ježíšmarjá,  nech focení, nedráždi je a jeď, vždyť nás napadnou!!!" jen jsem zařvala a šlápla do pedálů. Vůbec jsem nevnímala, že jedu do prudkého kopce.

Až v hlubokém lese jsem se zastavila, počkala na manžela, který se přece jen rozhodl následovat mého příkladu. Tam jsme teprve rozebírali celou událost.  Vtom proti nám po cestě vyjel traktor. Trošku zbrzdil, tak jsme mu vyprávěli, co jsme před chvilkou zažili. "Ale to jsou prasátka pana hajného, on je má ochočená a vždycky na té louce bývají," smál se nám.

Teď jsem se už necítila jako hrdina, ale jako blbec. Škoda, že jsme ho nepotkali dole u vesnice, určitě bychom si to setkání líp vychutnali a i pár snímečků bychom měli. A ta  paní by si nemusela trhat šaty o plot.

Ale stejně... pohladili byste si prasátko, i když byste měli jistotu, že je ochočené?

Gerda