Jak to dokázala? Pravda vyšla definitivně najevo teprve po její smrti v roce 2000. Zasloužil se o to známý spisovatel a publicista Ondřej Suchý, který se pokusil zmapovat peripetie jejího nesnadného života. O ten se zajímal už i dříve, ale po zpěvaččině smrti získal od Inčiny bytné zajímavé materiály z její pozůstalosti, které by jinak skončily nejspíš někde v kontejneru. V knize, která vyšla v roce 2006 a není klasickou biografií, se snažil poodhalit tajemství zpěvaččina života.

Vůbec to pro něj nebylo snadné! A to ani přesto, že v pozůstalosti objevil i kopii části jejího životopisu od muzikologa a jazzového odborníka Lubomíra Dorůžky z osmdesátých let včetně zpěvaččina čtyřicetistránkového vyprávění vlastního života. Jenže… Mnohé informace si tak odporovaly, že musel vynaložit velké úsilí a pátrat …
Inka Zemánková totiž hodně mlžila. Řadu informací o sobě publikovat nechtěla a ani nedovolila. Dělala všechno pro to, aby ji lidé znali takovou, jakou toužila být, ne takovou, jakou skutečně byla. Takže mnohé sice pan Suchý v knize objasnil, ale stále toho ještě hodně zůstalo zahaleno rouškou tajemství.

Život se s Inkou rozhodně nemazlil. Narodila se jako Inez Koníčková a v rodném listě měla zapsán rok 1915. Ovšem v občanském průkaze, který používala, měla datum 1925! Těžko říci, kdy nastala tato chyba, jak k ní došlo a kdo ji měl na svědomí. Nutno ale říci, že Inka o tom věděla (pokud to tedy sama neiniciovala) a všude důsledně uváděla rok narození 1925. Muselo jí to dělat v budoucnu velké problémy - a taky dělalo! Třeba když žádala o důchod, nebo když měla hovořit o svých začátcích ... Snažila se z toho vždy elegantně vybruslit tak, že raději hovořila o přítomnosti či budoucnosti.

Otec Inky byl jedním ze dvou synů velice bohatého mlynáře z Karlíku u Dobřichovic. Jenže se „špatně zamiloval“. Inčina maminka byla vyhlášená krasavice, ale pocházela z početné rodiny horníka z Kladenska, která třela bídu s nouzí. Její rodiče s vděčností přijali nabídku jedné pražské tetičky a poslali k ní svou nejkrásnější dcerku, protože tady byla přece jen větší naděje, že by se mohla dobře vdát. Jenže tatínek mlynář nechtěl o svatbě svého syna ani slyšet, a když se ani on nemínil své lásky vzdát, nadobro ho vydědil.

Tedy žádný sladký konec ve stylu červené knihovny, ale naopak. Inčin otec musel z rodného domu a začal pracovat za mizerný plat coby číšník v jedné pražské restauraci. Onemocněl tuberkulózou a zemřel, když byly Ince pouhé dva roky. Dcerka ho tedy prakticky nepoznala. Poté ji matka načas odložila ke své sestře na venkov a vzala si ji zpět, když se znovu vdala. Tentokrát za pohledného řezníka z Pardubic, který dokázal rodinu náležitě zabezpečit, ale jinak to manželství byla spíše taková „itálie“.

Malá Inka byla hubená, silně krátkozraká a navíc k tomu šilhala, byla tedy často terčem posměchu dětí. Dospělí ji zase srovnávali s její okouzlující maminkou. A do ní měla daleko! Moc lásky v dětství nepoznala. Otčím k ní měl vlažný vztah a něžností se nedočkala ani od své matky, která stále řešila nějaké problémy.

Inka odmalička milovala hudbu a natřásala se už jako malinká v kočárku. Brzy také začala chodit do klavíru a pak jí jednou jako dívence školou povinné pustila desku s černošskými spirituály její sousedka, která ji dostala ze zahraničí. Inka sice textům nerozuměla, ale swing ji nadchl. Desku pak získala výměnou za pár uzenek z otčímova řeznického krámku.

Pak se už jen s maminkou přestěhovala do Hradce Králové a zanedlouho do Bratislavy. Tady chodila do baletu SND a vystupovala ve sboru. Toužila po kariéře zpěvačky a studiu na konzervatoři. Jenže tehdy jí náhle zemřela maminka a rázem se z ní stal sirotek. Bez domova, bez rodiny, bez prostředků… Ostatně s penězi zápasila prakticky celý život.

Nakonec se jí ujala maminčina přítelkyně paní Zemánková, za níž se přestěhovala do Prahy. Po ní si změnila příjmení, pod kterým ji známe jako zpěvačku. A kdy vlastně začala Inka přesně vystupovat? Muselo to být v druhé polovině třicátých let, kdy jí bylo lehce přes dvacet. Jenže když uváděla rok narození 1925, mělo by jí být v té době teoreticky 13-14 let!

Proto později v rozhovorech opatrně zasazovala počátky své kariéry až do první poloviny 40. let, i když pamětníci věděli své. Je totiž jisté, že od roku 1938 postupně spolupracovala s několika orchestry - např. Bobka Bryena, dále s Blue Music Karla Slavíka, s orchestrem Karla Vlacha, příležitostně taky s Melody Boys R. A. Dvorského nebo s orchestrem Jaroslava Maliny.

První desku Ráda zpívám hot nahrála v roce 1939 s Karlem Vlachem u společnosti Ultraphon. Velkým hitem (tehdy se tomu říkalo šlágr) se stala skladba Dívka k rytmu zrozená (často se chybně uvádí Dívka v rytmu zrozená) z roku 1940, ta jako by jí byla šitá na míru.

Pak ji chtěl režisér Martin Frič obsadit do hlavní role připravovaného jazzového filmu. Jenže jazz Němci nenáviděli, byl podle nich „židovskonegroidní“, a tak z filmu sešlo. V roce 1941 se Fričovi podařilo Inku prosadit do vedlejší role filmu Hotel Modrá hvězda. Tento pamětnický film je dost známý. Poprvé tu zazněla Slunečnice, největší tehdejší Inčin hit. Z Inky se stala hvězda. Bylo jí 26 let (určitě ne 16, jak měla v občanském průkazu!). Tyto nesrovnalosti si zpěvačka nejspíš neuvědomovala a dál mlžila…


Během války si zahrála roli zpěvačky ještě ve filmu Rukavička a z dalších filmů už známe pouze její hlas, když pěvecky zaskakovala za Věru Ferbasovou, Natašu Gollovou či jiné, méně zdatné kolegyně-herečky.

V roce 1944 se provdala za technického úředníka Václava Holuba a v civilu se pak podepisovala jako Inez Holubová. Na konci války musela jet z příkazu nacistů zpívat do Říše českým dělníkům totálně nasazeným v německých továrnách. Nakazila se tam ale úplavicí a následně pak strávila mnoho týdnů v nemocnici.
Když se po válce uzdravila, těšila se, že se bude moci vrátit k jazzu a milovanému swingu. První léta se pustila do práce s velkým elánem, všude se slavilo vítězství, všude se hrálo, tančilo a zpívalo. A Inka jezdila po celé republice. Do toho ještě školila svůj hlas u známé hudební pedagožky Jiřiny Logačevové v Liberci. Tam se ostatně odstěhovala za svým manželem.



Jenže pak přišel rok 1948. Stejně jako Němci nesnášeli swing či černošskou hudbu, podobně na tom byli komunisté, kteří začali hudbu a vlastně celou kulturu důsledně kádrovat. A swing byl produktem nežádoucí západní kultury. Byla zřízena Hudební a artistická ústředna, která rozhodovala, kdo z umělců může veřejně vystupovat. Její tehdejší ředitel Dušan Havlíček rozhodl, že „soudružka Zemánková už nikdy dívkou k rytmu zrozenou nebude“. Pak bylo toto rozhodnutí zmírněno, když Inka předvedla komisi školeným hlasem árie, které právě nastudovala u své učitelky zpěvu. A tak bylo nařízeno, že „nová“ zpěvačka soudružka Zemánková začne všechna svá vystoupení operní árií a jednou národní písní. Zpočátku se to dodržovalo, ale pak to obecenstvo a Inku přestalo bavit.


Po jedné „přepadovce“ došlo k definitivnímu zákazu činnosti, a tak se Inka ocitá pěvecky na indexu. Inčin manžel se stal v té době ředitelem traktorové stanice ve Cvikově u Liberce. Inka se tedy zapsala do kurzu pro traktoristy. Vedly ji k tomu praktické důvody. Kdo manuálně pracoval, měl dovoleno zpívat se závodní kapelou. A tak přes den jezdila Inka skoro deset let s traktorem po družstevních lánech. Zpívala si u toho jak v budovatelských filmech a občas jí bylo dovoleno za odměnu si veřejně zazpívat si s libereckým big bandem.

V té době se začala věnovat novým koníčkům – horolezectví, józe a bylinkám, díky nimž se udržovala ve skvělé fyzické formě dlouhá léta (a mohla mást svým fiktivním věkem). V roce 1960 narychlo zaskočila v Lucerně za nemocnou Alici Farkašovou a od té doby jí bylo dovoleno zpívat. Nicméně bylo to hlavně v cizině, zejména v Polsku. Na domácí scénu se vrátila až na konci šedesátých a v sedmdesátých letech, ale objevovala se sporadicky a na své staré úspěchy už nikdy nenavázala. Publikum už žádalo jinou hudbu. Stále si ale udržovala hlas i skvělou postavu, vypadala velice svěže a mladistvě až do posledních let.

O svém soukromí příliš nemluvila, neměla děti a prý ani mnoho přátel. V roce 1977 zemřel její první manžel, ale manželství podle vzpomínek uveřejněných v knize asi nebylo už delší dobu funkční. V roce 1984 se pak provdala podruhé – za lékaře Josefa Bednaříka. Přijala jeho jméno a stala se z ní v soukromí Inez Bednaříková. Ještě na konci devadesátých let měla plná elánu velké plány do nového tisíciletí. Toho si už ale neužila, zemřela jen pár měsíců po smrti svého manžela v květnu roku 2000…

Zdroj foto: youtube

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama