Fronta na chodbě jídelny. Základně školní mládež se postrkuje, soudružky se snaží tomu zabránit. Chodbou se táhne pach vařeného zelí, který se nezastaví v jisté úrovni nad zemí jako cigaretový kouř, ale proniká všude, takže nejsou ušetřeni ani prvňáci. Prvňáci nejsou ušetřeni ani okopávání od starších spolužáků, snad aby neměli nadměrnou chuť na nadcházející... ne jídlo, řekněme vyváženou směs škrobů, bílkovin, tuků a bůhvíčeho, která se pravděpodobně dá i jíst.
Fronta postupuje. Hladovci slyší rachot hliníkových táců a hliníkových příborů. V rachotu je slyšet i to, že stolní náčiní z tohoto kovu je řádně odrbané a poohýbané. Možná, že je načálstvu jídelny známo, že z hliníkového nádobí se za působení kyselin uvolňují nepříliš zdravé sloučeniny, které zvláště rostoucím organismům věru neprospívají, ale načálstvo nedbá. Možná je to úmysl, učiníme dítka trochu blbějšími, aby v dospělosti nepodepisovaly Chartu, ale byly příjemně ovladatelným davem, možná je to prostá ignorance, kterou o několik let později naruší až chemikář, když tento fakt nejen vysvětlí, ale i nakreslí patřičné vzorce na tabuli a podá barvitý popis, co hliníkové soli dělají s rozličnými drůbky.
Dítko se chápe aluminiového tácu, o tác třeskne vidlička a nůž (lžíce nikoli, špenátová polévka bývá jednak tradičně přesolená, jednak zelené cucky plující v ředěném mléce, zahuštěné moukou, budí v dítku vzpomínku na ten hrášek v sobotu u babičky, který se mu nějak neusadil v žaludku a po opětovné návštěvě povrchu zemského vypadal taky tak nějak). A stahy žaludku byly věru nepříjemné... ale dítko bude rádo zvracet po jídle až o deset let později, až mu maminka vysvětlí, že s takovou figurou se nikomu v tanečních nebude líbit a že má jistě nejméně 300 gramů odporného sádla navíc.
Dítko tedy vynechává polévku servírovanou v otlučené skleněné misce, která vypadá, jako by pamatovala deportační tábor v roce 1942, kuchta dítku vynadá, že pohrdá socialistickými výdobytky, když nechce tuto chutnou a výživně hodnotnou krmi a dítko se krčí a sune tác dále k druhému chodu, výdobytku socialismu v podobě svíčkové. Dítko sobě povzdechne, protože svíčková v něm budí stejné asociace jako polévka s mlékem, ale chápe se talíře, ukládá ho na tác, který se podivně zavlní, jest hrbat, přihodí jakýsi podivný nápoj, který má s čajem společné akorát jméno, a odchází najít nějaké místo u stolu.
Umakart je posledním výkřikem interiérového designu a je vkusně doplněn igelitovými ubrusy potištěnými a la kanafas. Ubrusy jsou střídavě modře a červeně kostkované a také ublemcané, protože čištění se provádí způsobem, který naše babičky nazývají Z jedný vody načisto. Dítko klade tác na ubrus, ozve se charakteristické mlasknutí, když tác usedne na lepivý povrch. Dále kontroluje sedák židle, protože s pastí na nicnetušící stravovníky v podobě bramborové kaše má zkušenost z minulého měsíce. Židle jeví známky čistoty.
Dítko se hluboce zamyslí nad tím, jak naložit s krmí. Omáčka s rozmixovanou mrkví nebo sakra čím v něm nebudí ani náznak apetitu, ale hlad se ozývá a strach z dozoru i kuchty také. Zváží pojídací postup, který je takovýto: Vařené hovězí bude otřeno o jeden z knedlíků tak, aby omáčka byla maximálně eliminována. Poté bude odloženo na okraj talíře, který není touto tekutou substancí pravděpodobně mimozemského původu zasažen. Části knedlíků, které nebyly zasaženy blemcavou potopou, budou snědeny s nejvyšší opatrností, aby se do úst nedostala omáčka, spolu s očištěným masem. Dítko knedlík nepovažuje za zrovna vrcholný výdobytek civilizačních snah, tedy, zoufale je nesnáší a v rodině se traduje historka, jak na čísi svatbě coby tříleté pachole naříkalo, že knedlíky néééééé tak, že i portrét prezidenta ČSSR v sále kulturního domu, kde se žranice odehrávala, uronil několik slz (tento vskutku socialistický zázrak, který by mohl být využit k propagandistickým záměrům a potírání katolické církve, která se svými výmysly ohledně obrazů Madon, plačících nad hříšností lidstva, obluzuje prostý venkovský lid, byl zatlučen. Sice byl řádně hlášen místnímu tajemníkovi strany, pověřenému také organizováním kultu těch našich, socialistických, světců, ale tajemník přes kult a kulturu usoudil, že když to byla svatba, tak stejně byli všichni ožralí a že se Pánaboha nebojí, takhle nasávat a ještě k tomu lhát orgánu strany).
Dítku ovšem nezbývá, než to aspoň trochu ohlodat, protože si není jisto, že ta harpyje u okýnka na špinavé nádobí by ho nepřihodila do toho škopku se zbytky. Nebo že by ho rovnou nezakousla. A i kdyby ne, odchytila by si ho soudružka dozor a učinila by mu kázání o tom, jak nebohá dítka v Africe mají hlad a trpí, a ty, zhůvěřilče vybíravý, odmítáš naše knedlíky, víš, co by za takový knedlík dal dělník v kapitalistické Americe? Tam jsou dítka deptána zlými továrníky s velkým doutníkem a musí žebrat, aby uživila své nezaměstnané rodiče, a ty všemi výdobytky pohrdáš... ne, to se nikdy nestalo, ale to neznamená, že by se to stát nemohlo a třeba by soudružka dozor taky mohla někoho zakousnout, rozhodně vypadá, že by ráda.
Dítko se tedy dusí knedlíkem, zapíjení přeslazeným pseudočajem nic nezlepšuje, ale po chvíli je nepříjemná robota skončena. Dítko ještě rozhrabe zbytky, aby vypadaly ojedeněji, odlepí tác od ubrusu, opět za charakteristického mlasknutí, které mu bude ještě za desítky let připomínat podivnou atmosféru výkrmny, a odebéře se k okýnku s použitým nádobím. Harpyje se podívá, jaký to malý drzoun nese zbytky, usmolenou špachtlí je smete k dalším zbytkům (dítko se zamyslí, proč se vlastně maso dává do jiné nádoby než zbytky všeobecné, ale radši nad tím dále nefilosofuje). Dítko zdrhne z jídelny, rychlou chůzí překoná chodbu, otevře dveře, vkročí na školní dvůr a....
...konečně se může nadechnout opravdového vzduchu, ne té směsi zelných puchů, ale vzduchu, ve kterém jsou cítit kytičky a i jinak bující jaro. A těší se, že doma dostane k večeři předvčerejší chleba s předvčerejším sýrem, protože na nic lepšího není.
Linda
Ufff! Milé ženy-in, je dlouhá, ale přesto si tuhle školnějídelnovou Lindinu impresi přečtěte - opravdu stojí za to!
Nový komentář
Komentáře
Samík97: Jasně, vždycky se našlo něco nepoživatelného. Ale v zásadě bylo jídlo teplé a stravitelné. Podobně jsme později nadávali na závodní jídelnu, a když nám jí odnesla velká voda, a museli jsme se dva roky stravovat po hospodách, tak jsme na závodku vzpomínali se slzou v oku.
mam-ča: Mám podobné zkušenosti,jsem trochu starší, nás oběd na I.stupni stál 2,70 Kčs,3,20 až na II.st. osmileté střední školy.Jíst se nedaly jen PLÍČKY.Byly s těstovinami,tak jsem si je jen osolila.Úděsné bylo jen prostředí- bylo to ve sklepě,kde vyklidili uhlí a vybílili.Okénka zůstala původní.
Jaštěrička: jojo tam t osmrdí všude a až ven
šája: to nemá být vtipné, ale navodit pocit, což se, podle mého skromného názoru, povedlo docela dobře.
Já mám podobné vzpomínky (a není mi sto padesát), až na to, že jsem obdobně nemohla plíčka na smetaně, taky jsem měla pocit, že je už někdo jedl.
A taky jsem bydlela nad menzou, která permanentně smrděla zelím.....
Gedžitka:
Páč si pamatuju,kde bydlíš
a mám stejný zážitek.A to ani nejsem těhotná
A interna je o dvě patra výš
Jaštěrička:
jaks to uhádla, ano ano přesně tak
Mám skoro stejné zážitky. Akorát že v naší školní jídelně bylo celkem ucházející jídlo (a bylo na výběr ze 3 jídel) a že už je to 20 let zpátky :-)) Ale jinak jsou moje vzpomínky jako přes kopírák..
svíčkovou
máme moc rádi
Gedžitka: Nechodíš náhodou na Viniční? Já tam nedávno byla na kontrole interně a myslela jsem,že než na mě dojde řada,tak padnu smrady z jídelny v přízemí
No nevím ten článek je asi z roku padesát nic takového jsem nezažila asi jsem měla dobré kuchařky.Svíčkovou máme rádi.
Mě se to teda líbilo
a mám úplně stejné zážitky
. Naposledy mi to bylo připomenuto, mimo těchto článků, na poliklinice, kam jsem chodila jako těhotná na prohlídky a díky těmto pachům, jsem musela několikrát během krátké cesty, od vchodu polikliniky k ordinaci, navštívit WC, protože se mi z toho jaksi neudělalo dobře
.
Také pevně doufám, že je tohle za náma. Syn začne v září chodit do školy a také na obědy, jsem docela zvědavá, jaké to bude, snad lepší. Už jenom výběr jídel a zeleninové saláty
jsou zlepšení.
Dočetla jsem sotva do půlky...nějak mi to ne a nepřijde vtipné
ještě že už je to v nenávratnu, dnes mají děti v jídelnách výběr ze 3 jídel, magnetickou kartu kterou si navolí jídlo na druhý den a myslím že i ta kvalita toho jídla je dnes o moc lepší
No, asi Linda měla smůlu na školní jídelnu trvale smrdící zelím, i když zrovna vařili svíčkovou.
Jsem ročník 1953, ale propagandou nás ve školní jídelně fakt nekrmili, a jídlo bylo celkem stravitelné. Oběd tehdy stál 3,20 Kčs a jídelníček sestavovala dietní sestra podle zásad zdravé výživy.
Patřilo ovšem k jakémusi folklóru na jídla ze ŠJ nadávat, i když doma většinou děťátka k večeři baštila salám z papíru.
Mám z toho článku skoro čuchové halucinace. Připomnělo mi to, jak jsem době svého prvního těhotenství byla na stáži na VŠ a menzu obcházela velikým obloukem, jelikož mi ty pachy už po ránu nedělaly dobře (párkrát jsem sotva doběhla do kanclu, když byl nepříznivý směr větru a menzovní pach mě dostal).