Penál: Čím víc pater, tím byl lepší

Víte, v první třídě jsem měla asi 25 kilo, tudíž jsem byla mrňavá a ruce a nohy jsem měla jako tyčky. Tím pádem pohled na mě zezadu, když jsem měla nacpanou aktovku, byl skutečně vtipný… aspoň to dodnes někteří rodinní příslušníci tvrdí. Já si jen pamatuju, jak moc byla taška těžká. Ale i tak jsem byla za frajerku, když jsem přišla s třípatrovým penálem, který jsem vyprosila na mamce. Jedno patro s psacími potřebami, druhé s pastelkami a třetí s fixy. Byla jsem na něj hrdá… dokud spolužačka nepřišla se čtyřpatrákem!

Kazety: Kdo měl dvojité rádio, byl král

Ať už pohádky, nebo hudbu (tenkrát ohromě frčely písničky nazpívané Šmouly), všechno bylo na kazetách, které jsme si mezi sebou půjčovali. Někteří si je dokonce mohli zkopírovat… jakpak se ovšem taková informace roznesla po třídě, měl dotyčný o odpolední zábavu postaráno.

Opomenout v tomhle případě nemůžu ani VHS kazety. Filmy se nahrávaly a pak se na ně koukalo do omrzení (nebo naopak vůbec). A ta radost, když mi mamka nahrála noční vysílání koncertu Kelly Family! Tu kazetu jsem viděla snad tisíckrát… možná i víckrát.

Kámošky na život a na smrt 

Přátelství se proměňovalo někdy i ze dne na den a nejvíce nevyzpytatelná byla ta, kde figurovaly tři holky. Netrvalo dlouho a jedna začala mít pocit, že zbylé dvě se spolu baví víc. Nedejbože když člověk svěřil ultra tajné tajemství jen jedné a ta ho předala té třetí. Z přátelství se pak snadno stala nenávist.

Sbírky: Kolik pogů máš, tolikrát jsi frajerem

Předměty, které byly sbírány, se v průběhu let měnily. Asi nejdéle vydržely postavičky z kinder vajíček, kartičky s hokejisty (často je sbíraly i holky, aby nezůstaly pozadu) a pogy neboli kola z tvrdého papíru, o které se s pomocí umělého pogu hrálo. Největší hodnotu, alespoň na našem sídlišti a ve škole, měly třpytivé pogy… a když na nich ještě byla barbína, byla jsme my, děvčata, v sedmém nebi.

Skákání gumy a míčová školka: Malá mistrovská klání

Družina po škole byla jistota. Zatímco na vnitřní aktivity si, kromě malování, moc nepamatuju, dodnes nás vidím na dvoře, jak skáčeme gumu anebo hrajeme o zeď míčovou školku, kdy jsme se střídali v házení, přičemž se plnil nějaký těžší a těžší úkol. Dneska už si pamatuju jen ten první: hodit míč, tlesknout a zase ho chytit.

A pak jsme šli na druhý stupeň...

První líčení: Třpytu nebylo nikdy dost

Na druhém stupni jsme se cítily už de facto dospělé, tudíž jsme se spolu se spolužačkami začaly zajímat o líčení. Úplně prvními kousky v našich kosmetických výbavách byly ovocné lesky na rty s kuličkovým aplikátorem. Prodávaly se různé barvy a vůně… a později se dokonce daly sehnat i průhledné se třpytkami. Toho jsme kreativně využily a kromě na rty si je natíraly i na oční víčka. Třpytily jsme se jako disko koule. Vesměs to dospělí přecházeli (byť se v duchu zřejmě zasmáli), jen naše matikářka to neměla ráda. I na potupné mytí u umyvadla přímo před celou třídou jednou došlo. Od líčení nás to nijak neodradilo… naopak… brzy přišlo období pupínků a korektoru (dost často ve špatném odstínu).

První mobil: Začátek života na příjmu

Přesně vím, kdo v naší třídě měl první mobil. Byla to spolužačka, které dívčí část třídy záviděla nejen technickou vybavenost, ale především také první podprsenku (do které si ke vzteku nás všech nemusela ani rolovat ponožky). Dvě desítky rodičů se tak ocitlo pod nátlakem. Všichni jsme nutně potřebovali Nokii, abychom mohli hrát hada a psát smsky o ničem!

Móda: Kalhoty s extrémně nízkým pasem byly základ šatníku

Móda bokovek nejvíc trápila babičky, které nám kvůli nim roky musely opakovat, že naše ledviny trpí a že až budeme starší, tak to pochopíme. No… ledviny mám zatím dobré, ale pravda je, že bokovky už bych si nevzala. Smysl lezoucího spodního prádla, jehož zadní díl byl při sedu vidět opravdu skoro celý, je pro mě dodnes záhadou. Opravdu jsme vykukující tanga považovaly v devítce za přitažlivá? Obávám se, že odpověď zní ano. A protestující rodiče samozřejmě nerozuměli módě.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Reklama