Tak jsem si dnes ráno brouzdala po internetu a otevřela kromě jiného i stránky Blesku. A tam mě šokovala zpráva s názvem Mrtvá Američanka porodí v říjnu.

O co jde?

Začátkem května zemřela na krvácení do mozku těhotná Susan Torres, která byla v té době ve čtvrtém měsíci těhotenství. A lékaři její tělo udržují uměle na přístrojích a dodávají mu výživu – tak, aby děťátko, které se v něm vyvíjí, přežilo a mohlo se narodit.

Nevím, jak se na to budete dívat vy, ale mě je z toho nějak divně. Na jednu stranu si říkám, že co už není dnešní medicína schopná překonat, že pokud je šance to miminko zachránit, je to asi dobře, že dělají všechno možné… Na druhou stranu mi běhá mráz po zádech.

Je to vůbec dobře? Nepochybuji o tom, že až se dítě narodí, bude o něj postaráno s veškerou láskou a péčí jeho rodiny… ale nějak se nemohu zbavit dojmu, že něco takového je prostě proti přírodě. To miminko sice dostává všechno, co potřebuje, aby se správně tělesně vyvíjelo, ale na druhou stranu – roste a žije v děloze své mrtvé matky! Neslyší její hlas, necítí její lásku, nikdy nepozná jemné houpání při její chůzi. Možná, že to vidím přehnaně citlivě, nevím, ale je mi toho drobečka zatraceně líto.

Na druhou stranu také vím, že tohle je pro něj jediná šance na život. Nevím, jestli bych nebyla stejně v šoku, kdybych se dočetla, že matka zemřela, její dítě mělo šanci přežít, ale lékaři je nechali skonat zároveň s ní.

Je to určitě složitější, než aby člověk zaujal jedno jediné stanovisko. Pere se to ve mně a chvílemi se přikláním na jednu a chvílemi na druhou stranu.

Co myslíte vy? Je dobře, že lékaři dělají všechno možné i nemožné, aby toho človíčka zachránili? Nebo to považujete za jeden z dalších medicínských pokusů? Myslíte, že to miminko nebude mít žádné následky? Třeba z toho bude mít celoživotní psychické problémy... nevím, nejsem odborník. Mohu se mýlit.

Od chvíle, kdy jsem si to přečetla, ale na to musím pořád myslet….

Více na www.blesk.cz

 

 

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY